TiK

Včera byla pauza, nějak mě pobolívá koleno, ale dneska jsem ho na procházku vytáhl. Stejně jako převčírem po Stromovce a zkusit zlepšení na sprintu kolem louky.

Bylo zase jako v prádelně, jediné pozitvum bylo, že jsem si vzal čelovku.

A co sprint ?

Zlepšení z 1:28 na 1:12 na 300m úseku.Yačátek jsem podcenil, konec už nemohl. Ale jako pro hrocha je fajn, že tam byl kus 3:10/km, což je pro mě něco jako nadzvuková rychlost a rekord ever. I na těch pár metrů.

Vyklusat a hotovo.

A stejně mám pocit, že je to teď nějaké na houby. Že běhám kratší trasy za delší časy a nikam to nevede.

V poledne dvanáctset metrů plavání v zátoce, vyhýbání nevrlým rybářům a tak, odpoledne další pětistovka na Ždáni a večer pětka ve Stromovce.

Tam mám radost z úseku za Psí loukou – jen tak pro legraci jsem si zrychlil, vím, že by to šlo lépe a ejhle – čas na úrovni PR na kilometr a dvousté místo z dvanáctiset.

Není špatné, na to, že jsem vlastně rychle neběžel :)

Chtěl jsem si zaběhnout až na přehradu – ale bylo málo času, respektive moc hodin a když jsem vyběhl na silnici k přehradě, začalo se šeřit a pod stromy už nebylo moc vidět. A navíc jsem si ani z Prahy nevzal reflexni pásky a blikačky.

Otočit na Slapy a alepoň jsem si vyběhl až nad Štěchovičák na benzínku.

Cestou dolů jsem pak potkal dvě srnky, pár zající a v dálce na poli (kterým jsem si krátil cestu) dva divočáky. Pak že je běhání osamnělý sport.

Po včerejších rekordech jsem si jen tak zaběhl zakroužit na Letnou. Vlastně nejzajímavější na tom byl ohromný reflektor, který svítil na připravená atrakce na Prague Pride – a vždy celou jednu  část okruhu totálně oslňoval.

Když jsem je tu nakousl, tak se dívám na ty časy – a chvílema mi to za rok přijde pěkné zlepšeni (desítka o osm minut, pětka o čtyři, kilometr o půl minuty), pak na to zas zírám a říkám si – to jsou časy dost na hovno.

Vlastně nevím. Hlavně že mě to baví a že jako hroch někam doběhnu.

Vlastně pokaždé, když vidím někoho, kdo se dře na pomezí chůze a běhu, tak mu strašně v duchu fandím – vstal a začal něco dělat.

To byl zase blbej nápad. Celá den 33C, slušná vlhkost a koho nenapadní jít do Stromovky zkusit osobák na pět kilometrů ?

Rozklus dobrej, ale pak (zpětně podle časů) jsem neodhadl začátek a tím pádem vypustil konec – stačilo běžet o půl kilometru v tempu dál a osobák byl. Stane se.

Dva extrémy

• poprvé jsem zažil, že funkční triko nestíhalo odvádět pot
• upozornění na tep 175+ se mi rozsvítilo na druhém kilometru a v podstatě svítilo až do konce.

Co se podařilo ? Osobák na dvě míle, nějaké segmenty ve stravě. Ta pětka mi utekla o dvacet vteřin, což je o to víc k vzteku, že právě první měřený kilometr byl o těch dvacet vteřin pomalejší. Poučení pro příště: až to bude dost daleko, tak ještě chvíli na maximu zdrhat.

Ale co – aspoň je zase zápis do hroších tabulek.

Takový malý tréning na plánovaný triatlon. Ne závody, jen tak soukromně.

1200 v bazénu a pak desítka poklusu. Dobře, to plánovaného olympijského mi kus chybí – 1.5 vody, 40 na kole, 10km běhu, ale základ by to byl. Ehm. S tím, že tyhle multi varianty jsou na vyšťavení daleko účinější, než samotné běhání nebo plavání.

Zatím odhadovaný čas by mohl být kolem tří a půl hodiny – ale od stolu se navrhuje dobře. Což je skoro jen dvakrát tolik, co ti nejlepší. Beru ale jako výzvu jen to dát celé.

Tu desítku jsem běžel ze Šutky přes Palmovku na Staré město – a jak mi to vycházelo, tak do půlky Karlova mostu. Byl jsem tam v jedenáct a na mostě byla hlava na hlavě – kde je zimní lovení rekordů, teď jsem musel přecházet do kroku jen abych prošel.

Nakonec jsem si v Mekáči koupil Colu a na Malostranském náměstí je vydýchával a relaxoval při chroupání ledu.

Fajn večer.

Stejná trasa, jako v sauně. Asi o sto stupňů méně. Minule jsem lezl po hubě, potil se a nemohl.

Dnes jsem se vznášel, ani se nezadýchal a tempo bylo ukrutné, osobáky padaly jak listí na podzim.

Ale hovno! Na 14 km zlepšení o 10 minut…

S rodinou a znýmými v aquaparku, ale utrhl jsem se alespoň na 500 metrů.

A dostal mě borec vedlejší dráze, který za sebou vlekl síťovaný trychtýř, který ho brzdil. Uf…

Bohužel na opravdové, ale po dešti v rozpálených ulicích. A jako bonus stoupání Hradčanská – Střešovice – Ladronka. A že takových pět kilometrů stále do kopce za to stojí.

Lilo ze mě, málem ještě než jsem vyběhl.

Otočka na Ladronce a ještě volněji (to tak, zlikvidovat si kolena cestou dolů) zpět. Mám radost, že po pár horkých dnech, kdy nešlo dělat nic, mám trochu pohybu.