Vlastně pořád skoro stejně. Variace na trasu Hradčanská – Pankrác. Občas přes Stromovku, občas pd Vítkovem. Ale v zásadě pořád to stejné.
Ne že by mě to nudilo – to v žádném případě.
Ale není příliš o čem psát. Na stejných místech si dávám stejné triky, užívám si noční Prahy a mám se dobře. Nicméně se mi po každém večeru nechce psát, jak to bylo super.
Takže tak.
za poslední tři dny ? Těsně pod sto kilometrů.
V pondělí přes Letnou do centra, Křižíkovou na Palmovku a s pomocí tramvaje do Libně na cyklostezku. Mimochodem, ten nejdražší most je zavřený. Lidí tam bylo dost a dost, takže jen tam a zpět a pak pěšky kolem Sazka (či jak se teď jmenuje) arény a přes Palmovku na Vítkov. Tedy pod Vítkov. Zpět na Florenc, metrem na Budějovickou a přes centrum zpět. Cestou přes Staromák jsem nechápal – totálně podzimní atmosféra. Podílel se na ní kouř ze stánků i šero v ulicích. Ale tohle nebylo léto ani náhodou. Nakonec necelých 40.
Úterý byl odpočinkový den. Vlastně jsem se jenom vozil po Letné. Na vzdálenost deset, na náročnost asi milión. Soul na lavici, nějaké to hraní na ostatních hranách a tak různě. A od Kyvadla bylo vidět, že někde něco hoří. Podrobnosti nevím.
Ve středu to bylo nejdelší. A ani ne nejnáročnější. Letná, Stromovka dolů a šup na Holešovice na metro. Sice bych to neměl dělat a do svědomí se mi snažila dostat obsluha metra (takové to hlášení, že je zakázáno používat brusle v metru, ale s trochou ignorace jsem odjel nejbližším spojením) na Prosek. Park přátelství a směr Kobylisy. Lákal mě sjezd Starými Bohnicemi, tak proč tam jet rovnou a ne přes půl Prahy…
Cestou jsem si vzpomněl na old-school mini zábradlí, které by mohlo být dalším dobrým příspěvkem na blog. No, snažil jsem se, paměť napínal… ale i proto, že jsem jel z druhé strany, zábradlí jsem minul.
A to jsem se sídlištěm motal tam a zpět. Nevadí, nejsem tam naposledy. Vyjel jsem nahoru do Kobylis a řešil kudy-tudy do Bohnic. Nakonec jsem zariskoval spojkou K Ládví. Chodníky nikdy, čekal jsem provoz… a ejhle. Velmi dobrý asfalt, lehce z kopce a jelo to jedna báseň. A jediné auto způsobně počkalo, až jsem projel závěrečné esko a mávnul na znamení díků. A že to tam jelo mezi 35-40km/h (s pořádným šlapáním, TAK z kopce to zase nebylo).
Hurá, Bohnice. Ústavní dolů to jezdilo vždycky dobře a škoda, že z toho prudkého kopce na konci není vidět do Bohnické – pustit to tam rovnou by byl zajímavý počin. A aby to bylo komplet, bylo místa pod stromy mokro. A že tam není problém těch 40-50 jet. Takže dvě zatáčky byly hodně infarktovou záležitostí.
Dojel jsem do Podhoří a zděsil se – fronta bruslařů táhnoucí se směrem k Zoo, pomalu postupujíc jednotným tempem. Do toho chodci a kolisti. Děs, běs. Nějak jsem se zařadil a zvolna začal předjíždět průměr. S rukama v kapsách a lehce vzteklý – na prvním kole jsem vyrobil plošinku. Po těch letech bych už měl umět brzdit bez likvidace kol, ne ? Tak ne.
Korunu tomu nasadil pár cyklistů předemnou na mini-kopečku pod Zoo. Stoupání krátké, ale prudké. Jel jsem poměrně s odstupem za nimi a pod kopcem jsem to vzal hokejisticky – v podstatě jsem kopeček chtěl vyběhnout velmi krátkými skluzy s vysokou frekvenci (a to mě takhle v noci napadlo samo…:). No, když jsem začal nabírat v polovině kopce rychlost, ti dva přede mnou to vzdali. napřed on najel do středu a polo zastavil, polo spadl z kola. Ona ho následovala o dva metry dál. Lidi, já brzdil ze všech sil do kopce, abych si to nedal rovnou do nich. Oba dva se tím nějak nenechali znepokojit a začali kola prostředkem nepříliš široké cesty tlačit. Nepochopil jsem.
Nahoře jsem je nechal za zády a plynule pokračoval směr Trója. Kolem kanálu bylo stále lidu mnoho a nezlepšilo se to až k mostu Barikádníků. Odtamtud směr Palmovka. Pokaždé si říkám, že to na most vyšlápnu a nebudu jezdit podle Vltavy. Je to tam úzké, asfalt mimořádně mizerný a celkově mě to tam irituje. Takže jak ? Jel jsem přesně tamtudy.
Z Palmovky jsem se posunul na křižovatku Poděbradská/Průmyslová a po cyklostezce jel zpět. Po té samé, co v pondělí, jen jedním směrem. Bože, to byl zážitek. Několik mimochodníků, pár rychlobruslařů a několik hůlkařů – a to za poměrně intenzivního provozu.
Znovu kolem Sazka arény. Tam jsem potkal P. Ano, miluju, když si známí za volantem dělají legraci jako že mě nevidí a chtějí do mně najet. Bože, to je směšné, až se popadám. Často jsem jako lovná zvěř na chodníku i na silnici, tak proč bych se nezasmál s nimi…
Opět Palmovka a hurá na Vítkov. Tunel pod Vítkovem mě ne a ne začít nudit. Mám to tam prostě rád. Skrze hlavní nádraží na tramvaj – že si sjezdu alepoň Vinohradskou. Rozhodnuto, uděláno. Chytil jsem jenom jednu červenou – ale na tom nejnepříjemnějším místě. Dole, pod nejprudší částí. Škoda, jelo se pěkně.
Hlavák, Hybernská, Staromák, Letná… na gpsce svítilo 46km. Chtěl jsem ještě trochu zablbnout na Letné a dotáhnout to na 50, ale na triky už mě nohy bolely moc a moc. To se projevilo i na Hradčanské – čekal jsem na tramvaj, ale nakonec jsem usoudil, že se vozit z kopce nechci a na ztuhlých nohách nebudu riskovat. Takže k domovu a tam se gpska ustálila na 49,3 km. A tentokrát s průměrem k 17km/h. To je na město více než slušné.
A to je pro dnešek skoro vše. Do dvou tisíc mi chybí 70 kilometrů, takže doufám, že do konce týdne by to mohlo padnout.
I když to vlastně byla taková zkratka… Tramvají na Vypich a přes Ladronku (ano, rychlobruslaři, nával a tak) na Strahov. Trocha blbnutí na malých ohrádkách (což mi připomíná, že jsem je tu asi ještě nezmínil) a downhill dolů na Smíchov. Bohužel byla docela dost hustá doprava – tudíž se nejelo moc dobře.
Ze Smíchova na Nové Butovice. Na nějakém videu jsem zahlédl docela pěkný spot, tak jsem ho musel vyzkoušet. Docela to jde. Bohužel jsem s sebou neměl vosk a tak to moc nejelo. Škoda, na zídkách by se zablbnout dalo.
Odtamtud po stanicích metra zpět ku Praze. Sem tam nějaká hrana, ale jinak jsem se hlavně vezl. Ve starých Jinonicích, uprostřed ničeho, skatepark. Moc sjízdný nebyl. Vlastně vůbec. Pak pokračování směr Smíchov.
Docela jsem nestíhal na ulici Radlická – hodně hustý provoz mě vyhnal na chodník a ten byl samá díra a kořen. A štěrk. A beton. Plus rychlost, ve které bych moc šancí při pádu neměl. Tedy – na vyváznutí bez slušného silničního lišeje. V lepším případě.
Ze Smíchova přes centrum ke Hlaváku – a tramvají nahoru na Floru. Mezi hřbitovy a přes Ohradu Vítkovským tunelem. A ještě dokola – tramvají zase na Floru a tentokrát Vinohradskou dolů. Jedinou červenou jsem měl na jiřího z Poděbrad a tak to byl hodně příjemný fofr dolů.
Přes centrum zpět a vyběhnout na Letnou.
Tam se ukázalo, že po 45 km zkoušet ještě nějaké triky není až tak dobrý nápad, jak by se mohlo zdát. Už jsem nevyskočil ani na lavičku…
Takže domů. A gpska se zastavila na 48 km.
Uff,
Plány projet si opět trasu ze Zličína a na jednotlivých zastávkách metra zapátrat, kde je co (nové) sjízdné jsem alespoň používal brusle jako dopravní prostředek.
Z Letné přes Štvanici a centrum na Václavák s malou epizodou v Hybernské. Metrem na Pankrác a nafotit třetí spot na Pure Street Contest cestou po rekonstruovaná třídě 5. května.
Přes centrum na Hlavní nádraží a tramvají nahoru na Žižkov. Tunelem pod Vítkovem a znovu přes centrum a zpět přes Letnou. Kde se to hemží skejťáky před letošním Mystíkem – tudíž se tam čeká na každý kus mramoru a vcelku tam ani nemá cenu jezdit.
Na Hradčanské jsem si ještě zalicitoval s hlídkou PČR o výši pokuty (na silnici, v protisměru, na červenou) s kýženým výsledkem (0Kč).
Jako bruslař to do jisté míry vítám, protože cyklistů není až tolik a není problém vyhrazené pruhy využívat na bruslích – i když je to vlastně zakázané. Obzvlášť, když Praha chodníky už jen prakticky dláždí a tak je činí nesjízdnými.
Ale uvedené sumy jsou kosmické – a i já si říkám, jestli to vůbec pro těch pár kolistů stojí za to. čímž jsem si udělal oslí můstek pro citát, který mě včera zaujal v novinách:
Gayové a lesby tak mají jedno společné s ostatními diskriminovanými menšinami jako jsou Židé, muslimové a cyklisté. Čím více jsou společensky akceptováni, tím více se cítí diskriminováni. Je to ďábelský kruh, z něhož není úniku.
Henryk Broder
A o jakých cenách tu vlastně mluvím ? Od 250.000 Kč, častěji 3.000.000 Kč za kilometr cyklostezky. Více viz lidové noviny
PRAHA - Výstavba jednoho kilometru cyklostezky v Praze stojí od tří do více než stovky milionů korun. Vyplývá to z údajů, které dnes novinářům poskytl pražský cyklistický koordinátor Pavel Polák.
Záleží na vybavení stezky i povrchu, nejdražší jsou cyklostezky na mostních konstrukcích. Levnější jsou vyhrazené pruhy na silnicích, jejichž cena může začínat zhruba na 260.000 korun.
Cyklostezka odnikud
Za obyčejnou cyklostezku město zaplatí zhruba tři až pět milionů korun za kilometr. Náklady se navyšují tehdy, pokud je potřeba doplnit dopravní značení, kanalizační vpusti, zábradlí, obrubníky či osvětlení. Cena se tak může vyšplhat na desítky milionů korun za kilometr. Zatímco stezka na Rohanském ostrově stála tři miliony za kilometr, cesta po náplavkách vyšla na 5,5 milionu korun za kilometr a trasa mezi Pelc Tyrolkou a Kolčavkou na téměř 25 milionů korun.
NEJDRAŽŠÍ CYKLOSTEZKY MÁ PRAHA
Praha má nejdražší cyklostezku v Evropě, 3 km stály 150 milionů
Pokud stezka vede po mostní konstrukci, může se její cena pohybovat až mezi 105 a 175 miliony korun za kilometr. Například zavěšená lávka pod Pražským okruhem mezi Komořany a Lahovicemi stála v přepočtu na kilometr přes 118 milionů korun.
Výrazně levnější jsou opatření na současných silnicích, především vyhrazené jízdní pruhy. Za takovéto opatření zaplatilo město na Štefánikově mostě zhruba 261.000 korun za kilometr, za stejný úsek pak v Pobřežní ulici asi 680.500 korun, ve Vršovické pak 1,215 milionu korun.
Předražená cyklostezka ve Vysočanech
Výstavbu cyklostezek a cyklistických pruhů podle Poláka často komplikují majetkové vztahy. Například dokončení zavěšené lávky pod Pražským okruhem mezi Komořany a Lahovicemi blokují výkupy pozemků, přes které by měla vést nájezdová rampa. Majitelé podle Poláka nechtějí prodat městu pouze část pozemku, ale celou parcelu. Praha proto nyní hledá investora, který by pozemek odkoupil a vybudoval na něm například restauraci nebo cykloservis.
DRAŽŠÍ NEŽ DÁLNICE?
Cyklostezka za cenu dálnice? Vítejte v Praze
Část by pak poskytl Praze na stavbu rampy. Obdobný problém má Praha se záměrem propojit cyklostezku v Troji až do středočeských Klecánek. U hranice Prahy podle Poláka existuje pozemek, který vlastní italští majitelé. "Jedná se nám o 28 metrů, přes které bychom potřebovali projíždět. Majitelé ale nejsou k zastižení," poznamenal Polák.
Kvůli majetkovým vztahům se dlouhodobě řešila také stezka pod Vítkovem, kde část pozemků patřila Správě železniční dopravní cesty. Ta byla letos zkolaudována a na začátku června otevřena.
ČTK
Lidovky.cz
.
jezdit alespoň trochu – dokud to jde. Snad pomůže nová léčba…
Dojel jsem na Letnou, zhlédl nově přetavěné překážky (viz. twitter – nová skočka místo šikmé plochy) a velmi lehce jsem se povozil na lavičce. Hodně se bojím o nohu, takže fakt jen soul na jistotu a nic, co by jen zavánělo agressivem. Bohužel.
A protože mě bolí i přejetí dlažby, vynechávám i sjezd schodů a jako největší fitnesák je chodím dolů. Ne, není to ostuda. Je to bolest.
Z Letné jsem se projel přes Stromovku. Docela jsem si oblíbil místní downhill, který není ani příliš down, ale skoro kilometr pohodovou třicítkou se počítá. Stromovka byla také prázdná – potkal jsem snad jednoho bruslaře. U Trojského kanálu to nebylo o moc lepší – nikde nikdo.
Nakonec jsem to vzal vcelku tradičně přes Palmovku a tunel pod Vítkovem. Tak byli bruslaři alespoň dva.
Z Hlaváku už jen přes centrum zpět pod Letnou, po schodech nahoru a chvíli jsem si vychutnával jedny z nejdelších večerů v roce. Na Letné. Ani to nebylo příliš nostalgické – další nový rok, který něco přinesl. Něco odnesl.
Letos bruslení asi bohužel moc nedám.
Což nemění nic na tom, že zítra jedu na Pardubice na bruslích, jestli počasí jen trochu dovolí.
Vyrazil jsem až v podvečer a hned – autobus. Prima. Jen co jsem to rozdýchal, tak na Stalina. Pár laviček, ale nějak to nebylo ono. Ne že bych ještě byl rozhozený, ale prostě mi to nesedlo.
Takže jsem sjel na Vltavskou. Vcelku mě štve sjezd z Letné. Kostelní je přeplněná, Stromovka rozkopaná a Milady Horákové… no, dá se jet po středním panelu mezi kolejemi. Alespoň něco.
Z Vltavské netradičně na Libeňský most a skrze obchoďák Kauflandu na Palmovku. Tramvají na Krejcárek a hurá do tunelu. Stezka pod Vítkovem je čím dál tím více zanedbaná. Koše přetékají odpadky, podle charakteristického zápachu se tam opaluje izolace z kabelů a uprostřed toho sedí skupinky cikánů. Občas tam leží i peřina nebo rozbitá televize. Prostě zadní dvorek žižkovského gheta.
Začíná to tam být dost … na nic. Tunel neosvětlený, bordel kolem… Možná jestli se to podaří někdy zkolaudovat, tak se o to i někdo starat bude.
Odtamtud street přes Hlavní nádraží na Masaryčku a vlakem pryč z centra. Plán, že si sjedu Evropskou zrušilo počasí. Začalo pršet a tak jsem to zatáhl v polovině cesty – nejkratší cestou domů.
Na kilometry nic moc, počasí taky, nálada jakbysmet. Skoro jsem měl raději sedět doma…
Tak, tunel pod Vítkovem je neoficiálně otevřen a průjezdný. Betony jsou na straně, ale světla (nepřekvapivě) nesvítí.
Horší je ale průchod k Hlavnímu nádraží – ten je čerstvě zadělaný pletivem. Ale on ho jistě brzy někdo odstraní.
Ještě to jde. To je heslo posledních dnů. Dnů, které nabraly pravidelný pracovní rytmus, ve kterém ale místo na polední bruslení zůstává. A kde jsem se toulal dnes ?
Na Letné. Tam jsem projel pár laviček a hurá do města. Kostelní dolů – nekamarádi řidiči mě tam pěkně zavřeli a tak jsem jel rovnou. Bez přibrzďování, bez obloučků. A v polovině, když jsem se chtěl uklidit do vedlejší ulice, tak tam stál člověk a telefonoval. Tímto se mu omlouvám za infarkt, který způsobil bruslař stylem silnice – chodník – silnice v rychlosti něco kolem 40km/h, ale nakonec to všichni zvládli.
Dojel jsem na Vltavskou a pokračoval směr Libeňský most. Jako první jsem hledal cestu přes dlažbu – a ejhle, druhá strana zábradlí byla dostatečná
Původní plán projet Dělnickou vzal za své na rohu u Alzy. Najednou strašní troubení. To jsem chvíli ignoroval, ale když jsem se otočil, po pár vteřinách jsem si zařadil řidiče – majite Bašty na Letné. Ačkoliv jsem měl dojem, že jsme se prakticky neznali, zdravil mě a ptal se, jestli vím, že Radek bude mít přes zimu půjčovnu právě na Baště. Něco jsem věděl, něco ne – ale když už auto stále vedle mně se staženým okénkem, chytil jsem se a: “Jedééém”.
Chlapík chvíli koukal, ale nakonec se rozjel. Zprvu pomalu, ale když jsem ho ubezpečil, že povolená rychlost ve městě není problém, znatelně zrychlil. To se to k Libeňáku jelo. Sice se netvářil, že je z toho příliš nadšen, ale co…
Pak už pěšky přes Libeňský most. Hm. Kolečko skrz místní supermarket (cojavímcojetozač – i když jeho garáže projíždím pravidelně) a na tramvaj na Palmovku. A to tunelu.
Nepříliš tradičně je tunel pod Vítkovem stále zavřený. Koho to překvapuje, ať hodí kamenem plivne na Béma.
H odně uvolněným tempem pak na Hlavní nádraží. Sjezd do podchodu z perónu byl tentokrát poněkud adrenalinovější – dole za rohem dav lidí. Ale také jsme se tam nějak vešli.
Pak už jen v klidu přes Poříčí a Štvanici zpět na Vltavskou, tramvají nahoru a přes Letnou domů.
PS.Už to pomalu bude chtít vyměnit kolečka a ložiska – moc se bruslím nechce jet.
byla slova, kterými mě po pozdravu přivítal kolega skejťák, se kterým jsem se posledních deset, patnáct let neviděl.
Jako vysvětlení to stačilo. Jako podnět k zamyšlení a určité opatrnosti také.
Ale kde že jsme se potkali ? Na mé, skoro pravidelné, jízdě městem. Oblíbená trasa z Letné na Masaryčku, tramvají na Floru a pěšky přes Želivského, Ohradu na Krejcárek. Tunelem na Hlavák.
A protože e mi nechtělo domů, na Smíchov na vlak a přes Řepy a Ladronku domů.
Co se kde dělo ?
Pod Vítkovem scéna, kterou jsem to dnes otevřel. Pod Ladronkou mě nějaké hovado chtělo autem předjet v zatáčce a netušilo, co ho tam čeká. Takže si to rozhodl zkrátit přezemě. Na Strahově jsem objevil mini-railiky. Jen co bude světlo (a/nebo) bude se mi chtít, půjdu je ozkoušet. Potmě a na spadaném listí jsem si našel více argumentů proti. Na Ladronce bylo docela dost lidí. Mimochodem – rozrušení v diskuzi na ladronka.cz nad dělícím pásem na ladronské stezce mi přijde poněkud…přehnané. Ale když neznají obyčejnou ulici, tohle nic je zbytečně rozrušuje.
Rád bych Praze poděkoval za cyklostezky. Vzhledem k hustotě cyklistů to jsou vyhozené peníze, ale pro bruslaře je to praktické – auta stojí ve frontě a nepřekáží v jízdě. O bezpečnosti tohoto řešení netřeba spekulovat.
