ale to až ke konci.
Napřed jsem se protáhl na Letné. Na slalomu byl D, kterého jsem tak rok neviděl – a jak přiznal, podobnou dobu nestál na bruslích. Trochu jsme pokecali, ale radši jsem se šel uklidit na lavičky.
Chtěl jsem napsat, že jsem měl radost z jednoho odjetého triku – ale teď si ani za zlaté prase nemohu vzpomenout, co to bylo. Tedy – vzhledem k bruslím jistě něco soulového. Ale fakt nevím. Radost z toho, že to tam tam (stále) napoprvé zůstala…
Pak přišlo první z řady nedobrých rozhodnutí. Street. Kostelní dolů (vzhledem ke stavu koleček a ložisek už ani netřeba brzdit) a přes Štvanici na Florenc. Metrem na Budějovickou a zvolna zpět. Stokrát jetá trasa, nic nového. Ehm.
Přes Nuselák a na I. P. Pavlova uhnout a sjet k Muzeu. A tam to přišlo. Ulice Bělěhradská/Římská. Napřed jdou koleje prostředkem silnice, pak silnice uhne a kole jdou rovně. A vždycky mezi nimi byl asfalt. Ne moc kvalitní, ale byl. Odhadem tak před měsícem jsem to jel naposledy. No a tentokrát tam byl štěrk. Prostě asfalt skončil a pokračoval štěrk. Malý, sypký, zkurvený štěrk. Po tmě skoro nerozeznatelný od asfaltu.
Že je něco moc špatně jsem si všiml až ve vzduchu. Že bude hůř jsem si uvědomil krátce po dopadu (podle GPS rychlost kolem 27km/h). Zaryl jsem to tam nepěkným způsobem.
Fotky až z domova – na ulici se mi to moc fotit nechtělo. Vypadám jak po zásahu brokovnicí.
A stručně řečeno – tohle překvapí a nasere.
Zbytek cesty už jsem dojel na autopilota.
A už mě to ani moc nebavilo.
street letošního roku. A hned si musím postěžovat – zklamala technika. GPS + sports tracker prakticky nenahrál trasu. Ale popořádku
Přes Letnou na Masaryčku a tramvají na Žižkov. Takhle v neděli večer do práce. Juch. Odtamtud sjezd na Olšanské náměstí (krátké, prudké a příjemné) a posun MHD k Telecomu.
Odtamtud už vyšlápnout na Želivského a hurá do Strašnic. Už mi kola opravdu nejedou, protože na Vinohradské mezi Želivského a Strašnickou, místo abych nebíral rychlost, jsem ještě musel šlapat. Přímo na Strašnické prokličkovat mezi tramvajemi a jede se dál.
Po hlavni v Olšinách a dál Vršovickou. Tam mě výpadek GPS mrzí nejvíc. Sešlo se totiž nekolik příznivých okolností: byla mi zima, je tam nově namalovaný pruh pro cyklisty. A to uší přišla dobrá hudba (Where Is My Mind (feat. Emily Browning) ze Sucker Punch).
Takže jsem si zazávodil s tramvají. Mezi stanicemi mě předjela, na stanici jsem ji dojel. A znovu. Nakonec se naše cesty rozešly. Spíš rozjely.
Tradičně Nuslemi a přes Výtoň do centra. Skrze Národní divadlo pod Letnou.
Včetně slalomu mezi chodci v centru.
Pak už jen vyšplhat schody na Letnou a pro dnešek padla. Jen to rozčarování z trasy – fakt jsem byl na data zvědavý.
Ale 500 padlo !
Další místo z historie.
Kdysi Mekka místních bruslařů. Skejťáků. Místo legendárních soubojů skejťáci vs. skinheadi. Místo srazů před streetem i půlnočních her na babu. První skoky ze schodů i přes lavičky. Vyhazování ochrankou. Relaxace po streetu. Boje láhvemi s vodou. Rozpálený mramor uprostřed letného rozžhaveného města. Peklo. Nebe.
Jména jako Lowi, Megáč, Tazi…Tik.
Historie.
500 km za letošní jaro na bruslích. Většina streetů po městě.
Stromovka, 10. 4. 2011
Závody na longboardu po rovině. Nechci říkat že blbej nápad, protože to tak nevypadalo. Bohužel jsem jenom procházel – a bez foťáku. To se na další akci (slide a slalom) nestane.
Co mě zaujalo ?
Pohoda. Banda lidí s prkýnky. Žádné značkové hadry a profláknuté značky (jako na Letné), žádné pilování kickflipu přes vlastní stín. Pohoda, pivo, klid.
Různí lidé s různými styly oblečení a chování – které spojovalo prkno pod nohama. Takovej syrovej skate-punk, ne ?! A to že se soutěžilo, kdo zdolá cca 200m dráhu ?
To se neřeší.
Hodně mi to připomnělo atmosféru počátku skateboardingu. Nebo bruslení.
Za mě ohromné plus.
Vyrazil jsem až v podvečer a hned – autobus. Prima. Jen co jsem to rozdýchal, tak na Stalina. Pár laviček, ale nějak to nebylo ono. Ne že bych ještě byl rozhozený, ale prostě mi to nesedlo.
Takže jsem sjel na Vltavskou. Vcelku mě štve sjezd z Letné. Kostelní je přeplněná, Stromovka rozkopaná a Milady Horákové… no, dá se jet po středním panelu mezi kolejemi. Alespoň něco.
Z Vltavské netradičně na Libeňský most a skrze obchoďák Kauflandu na Palmovku. Tramvají na Krejcárek a hurá do tunelu. Stezka pod Vítkovem je čím dál tím více zanedbaná. Koše přetékají odpadky, podle charakteristického zápachu se tam opaluje izolace z kabelů a uprostřed toho sedí skupinky cikánů. Občas tam leží i peřina nebo rozbitá televize. Prostě zadní dvorek žižkovského gheta.
Začíná to tam být dost … na nic. Tunel neosvětlený, bordel kolem… Možná jestli se to podaří někdy zkolaudovat, tak se o to i někdo starat bude.
Odtamtud street přes Hlavní nádraží na Masaryčku a vlakem pryč z centra. Plán, že si sjedu Evropskou zrušilo počasí. Začalo pršet a tak jsem to zatáhl v polovině cesty – nejkratší cestou domů.
Na kilometry nic moc, počasí taky, nálada jakbysmet. Skoro jsem měl raději sedět doma…
je malá, ale proč to nezkoušet ?
Křižovatka. Autobus. Přechod. Zelená na semaforu. Pro mě. Já. Dláždění. Pomalu.
Nesestřelil mě čirou náhodou. Dva možní svědci v okolí neviděli nic důležitého. Řidič prohlásil “Já tě neviděl. Já tu nemůžu čekat” a odjel. SPZ jsem stačil nahlásit na 158… ale jí ji zapsanou nemám.
Policisté mi potvrdili, že to nahlásí na Dopravní podniky (ha ha ha), ale to je tak všechno, co mohou.
Takže Dopravní podniky vs. já – 1:0.
Třeba časem skóre srovnám.
vystačí si sami. Aneb Český svaz kolečkového bruslení zase perlí.
Na druhou stranu … ale nic.
ale na Kravinu roku mají brusle na elektrický pohon nakročeno řádně.
via gadgets.cz
Recent Comments