nějak mě ten včerejšek vzal. Na jednu stranu si říkám, jestli to má (všechno) vůbec cenu, na druhou sleduju každé zabolení a píchnutí jako předzvěst minimálně operace a na třetí si větrem a zimou (jako jo, no) zdůvodňuju, proč dneska ne.
Prima.
Takže snad večer
Procházel jsem stránky a tréningy na www.bezvabeh.cz a tohle mě uhodilo do očí: v Cooperových testech.
Doprdele, vždyť jsem předposlední řádek. Sice těsně, ale jsem tam. Vždyť jsem ještě mladej. Cítím se tak. Bude se trénovat, zlepšovat se. Přece to nekončí za další řádek. Nemůže. Fakt si nepřipadám na tohle číslo. Tohle byli v lepším případě starci…
A teď jsem tam taky. Nepřipadám si tak a když si to připustím, rozlije se kolem žaludku nepříjemný chlad. Že ke konci je to blíž než k začátku. A to, že nechci, na to vlastně nemá nejmenší vliv.
Nechci, fakt ne.
Tak, první „běhací“ měsíc za mnou bez větších komplikací. Těch deset v nadpisu je to, co mi chybí to 150 za únor.
Časy nejsou slavné ani závratné. Ale drobné zlepšení je.
Vzhůru do dalšího měsíce.
možná jsem zmatený – ale cíl 5km ? S nějakou přípravou ? To jsem měl tak jako nutné minimum a pak se uvidí.
První běhy bylo (po operaci a s mnoha kily) od 4km nahoru, slavit pětku mě ani nenapadlo. Ale podle článků je te asi nějaká magické hranice
se jde běhat. Všude dobře, tak co doma a uvidíme, jestli progres ve sportu bude jediné, co se tu bude takřka online objevovat.
Ale k běhu: dolů na Vyšehrad, otočka do podolí a směr schody. Hele, dneska jsem přidal skoro osm bloků schodů a (sice pomalu) se dostávám kamsi k polovině.
Pokud si to chcete dát, tak je to tady – a je to nelidské.
Kromě toho se mi běželo hodně v pohodě a dobře – o to horší byl pohled na čísla, kdy časy na kilometr se už spíš blížily nordic walkingu než běhu.
Ale co – už jsem se nějak přenesl přes to kousnutí se že to musím uběhnout v kuse a za čas – a když je místo na fotku, tak fotka, když mám chuť se protáhnout, tak zastavím a protáhnu se… jde přece hlavně o to, že jsem začal, že se sebou něco dělám a že v tom je progres. Ale hlavně to musí být zábava – na honění časů do krve je času dost a dost.
Začnu odzadu: ve stínu 12C, na sluníčku výrazně více – a stačí moirové tričko a lehounká šusťákovka a při posilování v parku je tepla až až.
Kruhy mi ale kazili spulucvičící kolegové – počasí je také vyhnalo ven a ne že by se na stoje stály fronty, ale musel jsem měnit pořadí. Katastrofa největší a nezvyk, jako bych tam byl poprvé.
Mezi koly to byl tradičně běh na 1km kolem parku. Nevyznám se v achilovce – měl jsem dojem, že bolí i po protažení a rozcvičení, ale samotný běh byl v pořádku. Asi pomáhá zázračná konopná mast.
Ta, mimochodem, je další zklamání: čekal jsem domácí sádlo a kytky pěstované za chalupou a on je to normální průmyslový výrobek. Po týdnu mazání se zázrak (zatím) nedostavil a nejvíc to chutná psovi, který se po ní může ulízat, tudíž musím nohu mít položenou z dosahu.
Běh kolem parku byl první pomalu, druhý, že si dám kilometr na čas. To bolelo. 5:50. Takhle jsem loni na konci léta běhal desítku, žeano… Nicméně pokud nepřijde (další) zranění, tak se to poddá. Minule to trvalo asi tři měsíce, než běh začal vypadat trochu k světu, teď končím první…
na pásu Oriona, napadalo mě dnes celý večer. Orion mě provázel i v Praze, v rozsvícených ulicích, svitil mi na cestu. On a několik milionu dalších hvězd, při procházce o berlích.
když se za půl hodiny vyškrábeš na Letnou a cítíš se takhle...
Klady
Zápory