Nebo:
“Co čteš ?”
“ Velké čekání.”
“A je to dobré?”
“Ne tak, jak jsem čekal.”
Po úvodu předznamenávajícím tragikomičnost celé situace tu je popis, subjektivní popis letošních závodů ve freestyle slalomu. Nebudu to řešit, co je to FS slalom, pravidla a tak – STFW.
První část – Letná.
Pršet začalo ve chvíli, kdy jsem opustil domov, krátce po deváté. Sem tam nějaká kapka, ale na Hradčanské už brusle nechávaly stopy. Pro jistotu jsem ale na Letnou dojel – a byli tam prakticky všichni. Kromě Pražáků, kteří se s již tradiční hrdostí závodů neúčastní stejně vytrvale, jako pořadatelé kašlou na větší propagaci. (Plakátek na koš v den závodu stačí, ne ?
Většina se choulila pod stromy a čekalo se, jak to s deštěm dopadne.
Na první pohled to dopadalo dobře a tak za hodinku by bylo sucho. Do toho se ale vložili Slováci a poukázali na spáru v asfaltu, která tam sice už nějaký ten rok je a tradičně se přes ní jezdí, ale letos by nepříznivě ovlivnila (jejich) výkony a proto je to celé na nic a mělo by se to přesunout na alternativní místo – do Gutovky, pod střechu.
Další krok jsem poměrně nepobral – hlasovalo se. (Asi konečně chápu, k čemu je v Letňanech ředitel závodu. Aby se nehlasovalo). Dav tedy odhlasoval přesun na 1400 na druhý konec Prahy.
Druhá část – Gutovka
Sucho, slunečno a horko. To byly podmínky pro odpolední závody. Přes Prahu jsem přijel pěšky a po zbytcích deště jsem neviděl ani stopu.
V areálu strašnické Gutovky je skatepark, lanový park, vodní park pro děti a v neposlední řadě i hokejová plocha se střechou a obklopená mantinely. A se slušným povrchem.
Ve chvíli mého příjezdu na ploše končil kurz inline bruslení – podívejte se na úvodní obrázek tohoto článku a dál to nebudu komentovat.
Začalo se měřit rozmístění kelímků. Vcelku překvapivě jsem u toho neviděl skoro žádného závodníka, ale chopili se toho rodiče některých dětí. Vyměřeno, slavnostní přivítání a seznámení s pravidly, které jsou, jako každý rok, úplně jiné. O něco komplikovanější, o něco tajemnější a o něco nepochopitelnější.
Základní systém – skupiny po 3 – 4 lidech, jízdy po 30s, každý tři. První dva postupují dále. Porota hodnotí náročnost a provedení, bodové srážky za shozené kelímky. Takhle nic složitého, ale na místě jsem měl dojem, že to nechápe nikdo. V kombinaci s nepřítomností ozvučení (ano, něco malého tam hrálo tři písničky pořád dokola) to vedlo k zajímavým scénkám typu: “Já ? Už ? Teď ? Fakt ? A to je celé?”, které vlastně byly spíše k pláči.
Jednoduchým výpočtem 3 jízdy po 30s krát 4 lidi je šest minut. Natáčel jsem vždy jeden blok jízd jako celý záběr a pod 14 minut jsem se nedostal. Neboli osm minut, kdy se vůbec nic nedělo. Nikdo nejezdil, jen porota dle výše zmíněného systému něco zuřivě počítala a počítala. A počítala.
Mezi tím vším se také závodilo. Někdo jel dobře, někdo ne. Kdo a jak je vcelku subjektivní záležitost, já své favority měl a dopadlo to vcelku jak jsem čekal.
O veselé scénky se starala nejmladší závodnice – na svůj věk (pět ? maximálně. Spíš čtyři) zajela starší závodnice bez problémů. Jenže porota napřed oznámila, že postupuje do finále, aby ji o něco později řekli, že počítali špatně a finále nebude. S malou to docela zamávalo – kdyby rovnu nepostoupila, tak to není problém. Ale napřed naděje a pak zaříznout… Nakonec ji, mimo pořadí, do finále pustili a tak si ho mohla zajet.
To byla voda na jedovatý mlýn některých závodnic, které tam prskaly, co že se to kvůli dětským slzám dělá, že malá jezdí mizerně a celé je to nespravedlivé. Chápu pro i proti a jsem moc rád, že jsem nebyl v postavení, kdy bych tohle musel rozhodovat.
Jen pro pobavení přidám, že ta, která nejvíc prskala, byla loni poražena jinou malou holčičkou a na úkor toho se zbytek roku věnovala spíše než bruslení, výuce bruslení (Kdo neumí, učí…)
S prostoji, čekáním a občasnou jízdou jsme protrpěli ad dvou do šesti, kdy se odjela obě finále (muži i ženy) a šlo se vyhlašovat výsledky –kamsi do hospody. Eeeek. Vynechávám a jedu pryč. Bylo toho až až.
Porotě matematika také nevycházela – diametrálně odlišní závodníci se na škále 0-100 lišili o bod a tak.
Takže co ? Mizerná organizace, zmatek v pravidlech, nulová propagace, slabiny poroty v matematice…
Dvě cesty – pokud to bude sraz pro pár známých a jen-tak zabruslení a pak vyhlášení toho nejlepšího (což při celodenním bruslení není problém zjistit), tak většina z mých výtek nebude platit. Ale když se to pojme oficiálně s rozhodčími, body a pravidly, tak jsem ještě prominul či pominul spoustu věcí, které medaile z kočičího zlata na závěr nezachrání.