TiK

Vlastně úplně stejně.

Pár dní jsem pobyl v Hullu, kousek pod Skotskem, a to by bylo, aby se neproběhl. Vlastně pár cest znám z minula, něco ze Strava heatmap a nakonec jsem stejně běhal vlastně jen jednu trasu.

Hezky po pobřeží (já vím, je to nábřeží, ale příliv a odliv se projevuje velmi silně a tak je to prostě moře, i když je to řeka), kolem známého hlubinného akvária The Deep a do centra.

Jeden zub byly Victorias Dock, druhý Hull Marina. Jedna cesta za pět, tam a zpět za deset, takže za chvíli doma.

Cesta široká, vyhledávaná běžci zřejmě z širokého okolí. Potkal jsem všechny výkonosti, převládaly ti pomali a tlustí – ale hejbali si, takže fajn.

Málokdo odpovídal na pozdrav, ale zase když už k tomu došlo, bylo to s úsměvem a nadšením. Neběhalo se, jak bych v Anglii čekal, vlevo, ale prostě všude kolem.

S běžeckým průjmem je to v háji, prakticky nikde není křoví.

Za ten týden jsem tam odvěhal 47 kilometrů.

Co jsem nestihl

Humber bridge. Z odhadů kolem dvaceti bylo třicet a nebyl čas zabít nad tím cele odpoledne. A to ani jednu cestu busem.

East Park. Zavírali ve čtyři. Opět mimo časové možnosti.

Paull. Podívat se na odjezd Ferry. Ráno či večer v devět. Dohromady kolem dvaceti, opět, nebyl čas.

Cíle a možnosti jsou na příště jasné.

Na pár segmentech mám osobáky, na jednom Kom – ale spíš takový srandovní :)

Celopražský (bývávalo…) orienťák Pražské věže. Historické mapa, věšinou dvacet kontrol a otázek ke kontrolám se vztahujícím (kolik věží má dům…).

Tentokrát bylo využito výročí vzniku České republiky. A minimum věží. Většina kontrol v centru.

Co ve mně zanechalo dojem ? Trasování: Albertov, Vítkov a Petřín. Víc kopců se v Praze nenajede. Národní divadlo, protože jsem si zapomněl označit kontrolu. Novoměstská radnice, protože se na ni šplhá pokaždé. Rudolfinum s úly na střeše. Skvělá výstava o požárech v Novomlýnské věži. Stašlivý stav Hlavního nádraží mimo veřejné prostory.

A to je tak někak všechno – a to jsem přitom na kole projel všechno. Vzpomínám na bloudění nad Smíchovem nebo rozhlednu v Botanické – to bylo zajímavé.

Nezbývá než doufat, že přístě to bude zase povedenější.

A na kole to bylo tentokrát 45km.

To už nemůže být náhoda – opět pod Vyšehradem, v jiný den a jiný čas a zase na autobus dvanáct minut. Minule jsem ale chvíli čekal, takže si odpouštím pět na kilometr a o něco volněji ho stíhám akorát. Desítka kousek pod hodinu, na jednu stranu rychle, na druhou si na tohle tempo asi pomalu začínám zvykat.

Jo – a cestou dolů jsem si trochu zasprintoval :)

Ale tenhle zní zajímavě. PLus samozřejmě příbuzná videa

sdfg

 sdfg sdf g

Po koncertu v Rudolfinu ? V deset večer ? V mlze, že by se dala krájet ? Ideální čas a počasí.

Skrz Stromovku, kde svítilo méně lamp, než by bylo ideální, když si nevezmu čelovku na Hlávkův most a přes Vltavu. Na vlastní oči jsem viděl ta úchvatná cykloopatření, které se naštěstí/bohužel nestačily projevit dřív, než část přes Vltavskou málem spadla.

Cestou jsem ještě uklidňoval kolemjdoucí slečnu, že to co dupe a funí není ani úchylák, ani stádo prasat… jen jeden běžící hroch. Apropó: šest na kilometr je pro mě (už) vcelku pohodvá rychlost. Ukazuje se, že jak jsem doposavad nabíral objemy na velmi pomalé rychlosti nebylo špatné, ale trochu zrychlit za to stálo.

Trasu jsem měl vymyšlenou už z koncertu – Azrael od Suka občas dovolil toulat se myšlenkách velmi daleko. Další zastávka: sprint přes Karlův most.

Výhoda: v mlze a mžení tam  nebylo mnoho lidi. Nevýhoda: v mlze a dešti mi klouzaly boty. Ale podařilo se a osobáček na celý most padl a zrychlení na půl kilometr o pět vteřin. Ono je tam zákeřný ten rozběh do kopce, kdy to stojí strašne moc sil, stejně, jako doběh z kopce, kdy už to rvu vší silou přes paty. Příště zrychlím už od začátku a uvidíme, co se stane. S tím, že tohle je rychlost na úrovní osobáku na kilometr, o kterém doufám, že už by brzo mohl padnout.

Na výklus Nerudovka nahoru a segment s poetickým názvem Theres a Starbucks at the end. Když se dívám, kde končí, tak jsem neměl cvakat pár fotek z vyhlídky u Hradu, ale doběhnout ho. Příště.

Odtamtut přes Jelení příkop, kde jsem kopec k tramvaji vyletěl jako nikdy (asi si tam dám segment) a přes Kulaťák domů.

Celkově to dalo lehounce přes hodinu, takže na to, že jsem alespoň tři minuty nabral v Nerudovce, to nebylo špatné.

A to tentokrát doopravdy.

Autobusem na Želivského a pak pomalu, abych někde nemusel vychládat, na

Zombie run

Místo kamaráda, který podlehl smrtelné rýmičce. Pravda, pro převod startovnéhop chtělí poplatek a podepsanou smlouvu s ďáblem a oveřenými podpisy obou rodičů, takže jsem to vzal na černo. A stejně jako ve Hvězdě bez medaile.

O co jde ? No, je to zážitkový běh, tudíž pět kilometrů, během kterých na vás bafají jiní, namaskovaní jako zombie. Řachanda až na půdu a vím, proč tohle obvykle vynechávám.

Na Václavském náměstí bylo u příležitosti výročí Republiky videoprojekce na opravené Národní muzeum.

Stačilo tedy přidat kousek poklusu na Vítkově a vyšlo to akorát. A znovu nebýt přiliš spocený, když budu postávat v davu.

Videomaping na Národním muzeu

Václavské náměstí bylo plné a navíc nějakého génia napadlo zhruba do úrovně Opletalky postavit doprostřed pódium se střechou, takže na Muzeum bylo vidět až někde z poloviny Václaváku.

Samotná projekce spadla pár vteřin po odpočtu, ale za chvíli se jí podařilo znovu rozběhnout.

A vlastně  mě příliš nazaujala. Měla prezentovat význačné milníky České republiky – to ano, ale… prostě nezaujme, neurazí. Kdybych se tam chystal jen kvůli ní, byl bych asi zklamán.

Z Václaváku na Náplavku a poklusem pod Vyšehradem k domovu. Včetně zpesření – ve Vyšehradskiém tunelu jsem zkontroloval, kdy mi jede autobus a bylo to za 12 minut – což je docela fofr na stihnutí, ale by to ještě mělo jít. Podařilo se to, ale na všech segmentech ve Stravě mám nový osobák, takže to asi fofr byl.

Focení

Budu se muse vrátit k běhání s hloupým telefonem – takhle se často zastavuji kvůli nějaké fotce a kazí mi to časy…

Nebo spíš dolů – do centra do mám z kopce.

Přes Nuselák a protri větru, dolů po Václaváku a po nábřeží zpět. Akorát zo vyšlo na plánovaných deset.

Klady: V tom, jak si myslím, že běžím volně, zrychluju o desítky vteřin na kilometr. Vidět to není, ale při porovnání časů v segmentech na Stravě je to výrazné.

Zápory: musím se nutit, nebaví mě to. Snad jen podzim…

Chtěl jsem jít běhat už dopoledne, ale bylo skoro k nule a mlha. Psa by nevyhnal, natož běžce.

Odpoledne jsem měl dost a dost práce, takže zbyl večer. Zlehka sprchlo a začal foukat severák. No kdo by to nečekal ?

Vyzkoušel jsem alespoň novou budnu – je super. Víc super bude, až teplota spadne o dalších deset stupňů dole. Jo, pekl jsem se jako vepř.

A běh ?

Mám dojem, že je to čím dál horší. Ne časově, ale pocitově. Ale snad se podaří taky na nějkou zajímavější delší trasu a ne tyhle nouzovky kroužení po parku.