TiK

Od agresivek K2 jsem se dnes vrátil na freestyle/fitness.

A kdo by to nečekal  – jízda rovně a tak bylo prvních pár metrů děsivá. Brusle přehnaně zatáčely a byly rychlé.

Zvykl jsem si po pár metrech. Spíš pár stech metrech.

Zbytek času jsem strávil na Letné blbostmi ve spadaném listí. Yo!

Stalin je utopen v záplavě listí, které se plete pod kola, do rukou, pod mikinu i do nohavic. Podle toho, kde zrovna ležím.

Je to krásné, ale náročné. Každou chvíli je někde nafoukaná hromada listí, která tam před pár minutami nebyla. A která pod koly bruslí může, ale nemusí, znamenat komplikace. Alespoň je to větší zábava.

Projel jsem si lavičky, navoskoval dvě hrany, které už moc nejely a povozil se hlavně s soulech. A krom jiného také překonal psychický blok z jedné zídky, na které jsem se kdysi tak rozbil, že jsem ji od té doby vynechával. Takže projeto.

Je fajn, že se předpovědi o počasí a podzimu nesplnily – alespoň zatím a přes poledne se dá jezdit. A že mi to časově vychází.

Pořád se to opakuje, ale já to na podzim na Letné prostě miluju.

Skoro to vypadá, že to na sobotní závody ve freestyle slalomu vyjde. Bude se dobře fotit…

Škoda, že nesvítilo slunce. Takhle ty barvy nevyniknou…

Po delší době jsem, ehm, šel přes Letnou. Jezdilo tam jen pár lidí – a kde se vzala, tu se vzala, známá tvář. Tedy známá: kdysi jsme se asi vídávali víc. Teď proběhlo jen pokývnutí hlavou a urputné přemýšlení, kde jsme se to viděli a kdo jsme.

Lehce prošedivělý, sázel tam old-school triky: zahlídl jsem no-comply a impossible. Plus indy bez olie ze schodu a takové drobné pitomosti.

A co je na tom nejhorší ?

Ne spadané listí. Ne tma v sedm večer.

Ale že naším příchodem na Letnou se průměrný věk místních riderů minimálně zdvojnásobil.

Už se zvolna blíží konec sezony a tak se nedá než navštěvovat všechny akce, které se nabízejí. A tohle pondělí, jako každé první v měsíci, vedla cesta do Pardubic.

Počasí bylo po delší době super, takové babí léto. Na slunci teplo, ve stínu zima. Ale optimističtěji – raději léto.

Z nádraží krátký výlet pro perník (Pardubice, pamatujete ?) a zpět uložit batůžek do nádražní skříňky. Tak moc nerad jezdím s něčím na zádech…a hned přes město směr Lázně Bohdaneč a dál – jako minule. Přestože je to nesmysl, asfalt mi přišel výrazně horší. A tím pádem i cesta pomalejší a celé to bylo nějaké dlouhé.

Za Bohdančem jsem dojel partu bruslařů – sice zabírali celou stezku, ale nějak jsem je minul.

A to nemluvím o tom, že místo ledové tříště měli jen nic moc zmrzlinu. Naopak cestou zpět to byla naprostá nirvána: slunce, modré nebe a hned vedle sekali trávu – takže vůně čerstvě posekané trávy. Už mi nechybělo opravdu nic.

Nikam jsem se nehnal a tak jsem samotné oficiální bruslení stihl  tak akorát. A bohužel jsem neobjevil stavbu pardubického betonového skateparku. Nepomohlo ani hledání v mobilu, protože odkaz z Kde bych si rád zabruslil je mrtvý a na skaterocku je jen prázdná stránka.

Po skončení akce co ? Světlo bylo, teplo už moc ne – ale domů se mi ještě nechtělo. Možností moc neznám, zbývala tedy jistota a směr Kunětické hora. Nicméně jsem si ukousl asi až moc velký kus krajíce – nedojel jsem. Foukal ledový protivítr (který se samozřejmě otočil, jen co jsem se začal vracet.

Mělo to něco do sebe. Ledový vítr, hudba (Faithless – Sun to me, Jay-Z – Empire State od Mind), svaly a šlachy někde na hranici bolesti, pohled upřený kamsi na konec stezky a v hlavě prázdno. Vpravo temné stmívání, vlevo krvavý západ slunce. Občas proniklo skrze sluchátka zaskučení větru.

Zvláštní. Hodně zvláštní, ale skvělé.

Zpět přes město na nádraží a bez dalšího plánování mi za pár minut jel vlak. Bylo to skvělé.

když vyjedu na brusle v osm, je to pozdě. Kde jsou ty letní večery do deseti světlo ?

a na Letné zrají šípky.

Vzhledem k místním hygienickým podmínkám si z nich čaj dělat nebudu…

Co se dá dělat, podzim je tu a s ním i tma už v polovině odpoledne. A to se zítra mění čas. Neboli když jsem v šest přišel domů a měl jsem ohromnou chuť jít se ještě projet, bylo šero. A o půl hodiny později už byla tma jako v pytli. A pro jistotu i mokro. Super.

Chvíli to vypadalo na nic, ale pak se to najednou zvrtlo a začali tam padat triky. Triky na mokrých lavičkách, na hraně přijatelného rizika, v plné rychlosti. Hodně adrenalinu, hodně pádů, hodně nadšení. Hodina ogrindovánvání všeho, co neuteklo a bylo navoskované, hodina naprosto úžasného adrenalinového zážitku. Potmě, jen za slabého svitu lamp. Světlo znamená trik, tma znamená jízdu na jistotu.

Za hodinu jsem měl tričko promočené skrz na skrz a přes zablácenou Hradčanskou domů.

A takhle vypadaly zmáčené hrany. Hezky to od bruslí cákalo.