TiK

Když jsem přišel domů, začalo pršet. Nezbylo než počkat, jestli se to nezlepší – ale moc se nepodařilo.

Mezi loužemi jsem dokličkoval na Letnou. Pod stromy úplně mokro, jinak to šlo. Hrany od vosku plné vody.

Chvíli jsem se jen tak vozil, občas tam poslal nějaký jednoduchý trik, občas prohodil pár slov s několika starými známými (skejťáky), kteří se tam potulovali také.

Více než zewlování mě (jako fotografa) zaujalo úžasné světlo – tmavé mraky, zlaté sluneční světlo, probleskující dírami v mracích. Nádhera. Jako obvykle, když nemám velký foťák.

A cestou tam a zpět jsem alespoň mohl obdivovat, jak Praha nenávidí bruslaře.

Tedy nás – bruslaře. Ať už shodou okolností občas někde postaví něco pro cyklisty, brusle mají smůlu.

Jsou prostě jen sportovní náčiní určené k jízdě po vyhrazeném místě, nikoliv možnost dopravy (jako třeba v Pardubicích).

Tomu odpovídají i stavy stezek odnikud nikam v délce pár kilometrů.

A teď rekonstrukce Letné/Hradčanské a přilehlého okolí.

Cyklostezka přes Letnou: – nepoužitelné

Hradčanská: vydlážděno – nepoužitelné

Cyklostezky v okolí – krom červené i zdrsněný povrch – nepoužitelné

[poll id=“2″]

http://svetkolecek.cz/reportaze-z-inline-akci/2390-helmy-trochu-jinak

O tom, že helma je pro bruslaře základním bezpečnostním prvkem, jsme psali už víckrát. Přesto se na našich stezkách prohání bez helem určitě tak 98 % bruslařů. Přinejmenším u dětí by ale mělo platit to samé co na kole – bez helmy prostě na brusle dítě nesmí. Každý lékař by vám ale potvrdil, že nosit helmu na brusle by měla prostě být povinnost, protože pravděpodobnost pádu na hlavu – a to navíc ještě na její zadní část – je veliká. Stačí jen malá nerovnost, zaváhání, nájezd na obrubník, ale třeba i nenadálý dotyk jiného bruslaře – a pád na záda je hned.

O tom, jak a jestli je helma důležitá nebo ne se dá mluvit dlouho. A opět budu vycházet ze své zkušenosti – na bruslích za ty roky dva pády na hlavu (helma by mi v jednom možná spíš přitížila – dopad temeno/záda) a jednou na kole (prasklý řetěz, měl bych odřený nos. A bradu. A tvář).

Takže postupně: helma základním bezpečnostním prvkem. Stejně jako autor článku nemám žádnou věruhodnou statistiku či jakákoliv čísla – ale nejvíc odřenin jsou dlaně, kolena. Hlava může být nejnebezpečnějším místem, ale rozhodně ne nejčastějším.

Další statistický údaj – 98 procent bez helem. Nevím,kde jezdí autoři, ale v Praze se to imho pohybuje tak na 75-50 procentech. Helmiček je všude mraky. Ale zase – žádná relevantní čísla. S tím souvisí i pseudo-argument “každý lékař” (dle vzoru “odborníci varují”). Jméno jednoho lékaře, který tuto informaci podpoří, má větší váhu, než armáda “všech lékařů”. I ta pravděpodobnost pádu na hlavu: ona až tak veliká není. Stačí normálně stát (A-postoj či nůžkový, lehce předkloněný a většina situací končí v předklonu a na kolenou. Nos tam mohou strkat jen ti největší nadšenci. :) Stejně jako pády dozadu – většinou podjedou nohy a vystřelí dopředu nahoru, ruce jdou instinktivně dozadu  ( a vznikají tak pěkné čisté zlomeniny horních končetin či vymknutá zápěstí), ale k hlavě to dojde málokdy.

Co direktivní nařízení “měla by být povinnost” ? Proč ? Kdo chce, ať nosí. Kdo nechce, ať se připojistí. Zbytečných zákonů, vyhlášek a dobrých lidí, kteří to myslí dobře pro blaho všech je to až až.

O větu dál je i vidět, jak neschopní bruslaři v současnosti jsou. Nebo jak neschopně působí navenek: k zemi je pošle malá nerovnost, zaváhání, nájezd na obrubník, ale třeba i nenadálý dotyk jiného bruslaře. Šmarjá, to většinu času místo bruslení tráví léčením zranění ? Kdy vlastně stihnou to bruslení ? nebo spíše ten pohyb, o kterém si v naivní pitomosti myslí, že by to snad mohlo být bruslení.

Přesto je helma zatím na hlavách bruslařů na našich stezkách k vidění jen sporadicky. Je možné, že níže uvedené modely by mohly zaujmout i ty, kterým se zdá, že v helmách prostě nejsou in. V těchle modelech by ale mohli docela zaujmout.

Nakonec to dorazí: místo alespoň základních rad s výběrem (ať se v helmě hlava moc nemele budiž radou základní) se začne řešit vzhled.

Po testu koleček je svetkolecek.cz na dobré cestě do pekel.

Doporučené čtení: Mít Newton helmu…

Příjemné projížďka po Praze.

• A jen když jsem se vracel přes Hradčanskou – už mají vyasfaltováno a dá se dojet přes Letnou až na Hradčanskou.
• Měli asfalt čerstvě natřený nějakou sra hmotou, která se lepila na kola. A na tuto vrstvu se lepilo všechno ostatní. Humus.
• Jako bonus na konci poměrně velká díra plná štěrku. Ve tmě, ve stínu. Ale představa, že se na té natřené silnici vyválím mě udržela na nohou.
• Netěšilo mě, že jsem jel s batohem. Nějak pak jezdím daleko víc na jistotu, brzdím, šoupu kola… prostě mi zavazadlo překáží. Hodně. Ale jiné řešení nemám, pokud potřebné propriety nenacpu do kapes.
• A protože se mi v počítači disk odebral asi definitivně do věčných lovišť, jedu zítra do Alzy. Snad ne tak rychle, jako minule. Zpět s diskem v kapce. Je možné, že to ale nakonec vyjde jinak.

Krom toho sháním UFS rámy, do kterých se dají dát i 80mm+ kola. A koneckonců i boty – FrontMany jsou na konci životnosti a nic lepšího jsem zatím neobjevil.

http://www.navratdoreality.cz/?p=view&id=5301

aneb jak mi docházejí nadpisy

Z Letné street na Masarykovo nádraží a vlakem do Libně. Vzhůru na nejdražší cyklostezku v Praze. 5km.

Z ní jsem dojel na Palmovku – s malým blouděním domy. Tedy blouděním – proste jsem zabočil mezi domy a pak už se jen snažil vymotat na hlavní ulici. 8km.

Z Palmovky pod Vítkov a stezkou na Hlavní nádraží. Odtamtud centrem na Smíchov k vlaku do Řep. 8km.

V Řepích jsem se vyděsil – byly tři čtvrti na sedm a já chtěl ještě stihnout Alzu. Do osmi. Takže jsem lehce přidal a přes Ladronku a Letnou jsem byl krátce před půl osmou v na místě. Ještě že to bylo většinou z kopce. 16km.

No a nakonec zpět přes Letnou domů. 3km.

Celkem kulatých 40, plus mínus autobus.

Kudy pojede bruslař ?

Těším se na odpovědi v komentářích.

na Ladronce. Od Kauflandu tunelem až k napojení na starší část okruhu.

• na to, že by sjezd to tunelu měl být mírný, to byl docela fofr.
• tušíte někdo, co znamená červený trojúhelník s bílým okrajem (cca 1:24) ? Vím, co by znamenat dle autorů měl, ale v silničním zákoně nebo www.dopravni-znaceni jsem nic nenašel

Dnes jsem se konečně byl podívat na nejdražší cyklostezce v Praze a přilehlém vesmíru. Ani nemám chuť dohledávat, kolik že ty 3km stály, ale mám podezření, že to bylo více než dálnice. Stačí chvíli hledat na internetech.

A co že to tam čeká ? Zázrak ? Nuda ? Čtěte dál.

Hledání stezky bylo jednoduché – vlakem do stanice Praha – Libeň a od nádraží rovnou za nosem Freyovou ulicí. A hned o kus dál jsem zahlídl na mostě helmičku – takže to je ono.

A hned pod mostem symptom stezek v Praze – zavřeno. A pro jistotu na zámek. Ne, neptejte se mě, proč a jak. Ale prostě závora a zamčeno. Čert to vem, jel jsem podle mostu a hledal, kudy na něj. Podařilo se až na druhý pokus – první mě poslal kamsi mezi domy.

Nakonec jsem na druhý pokus dojel na začátek (??) stezky. Nebo alespoň té nové části. A hned zčerstva do kopce.

Na rozehřátí stačí a když jsem si prohlížel most, přestal jsem se divit, kam zmizely ty peníze. Povrch je kovový, natřený čímsi – a poměrně rychlý. Což je potěšující. A most se při výraznějším záběru lehce houpe.

A hned za mostem je největší WTF moment: asfalt není a pokračuje pár desítek metrů šotoliny. Proč to sakra neudělali v asfaltu celé ? Takhle je stezka pro bruslaře ze jedné strany v podstatě nepřístupná.

Pak se stačí prosmyknout kolem zdi (naštěstí je tam zrcadlo, takže určitá iluze, že víte, co se děje za rohem, tu je) a konečně nastává asfalt.

Přes starý železniční most nad ulicí Freyova a jede se. Kvalitní asfalt, rovinka a je to přiměřeně široké – pokud tam není rodinka s dětmi a psy, roztažená odezdi ke zdi. A že jich tam je.

Po chvíli se vpravo objeví domy – nějaké novostavby.Takové ty bytovky, co rostou stále jako houby po dešti. A myslím, že obzvlášť lidé v přízemí, oddělení nizoučkým plůtkem, budou řvát nadšením, až se tam bude prohánět souvislý zástup bruslařů, cyklistů a kočárků.

Dál je to rovina, rovina a stále rovina. Výhled vlevo na estakádu nad Palmovkou, vpravo křoví. Dopředu nekonečný asfaltový pruh. Žádný stín. Nuda.

Most přes Poděbradskou (kousek od křižovatky s Průmyslovou, kde obvykle bývá stupeň pět až osm) s červeným povrchem. Trochu to vypadá jako antuková drť, ale jistý si nejsem.

Za mostem je vpravo občerstvení – tedy, je tam cedule a dá se po trávě a štěrku seběhnout kamsi k němu. Netestoval jsem. Pak se vátí nuda v podobě  cesty bez výhledu.

Jako drobné probuzení z letargie působí levotočivá zatáčka a mírné klesání. Natěšeně jsem se rozjel a konec.

Brutální, nepříjemný, špatně ubrzditelný, o ničem. Boha jeho, co to zase vyrobili ?

Dál je mizerný povrch všemi směry, nezbývá než otočit a vydat se zpět.

Takže co ? Nic. Na jednu stranu přijatelná stezka, tam a zpět skoro šest kilometrů, v okolí nevím o ničem lepším.

Ale je to tak moc, moc nudné.

Za okny bylo slunce, ale Letné měla vody dost – drží se, mrcha, tam, kde je navoskováno. Lavičky, hrany…prostě místa, kde se dá jezdit.

Smůla.

V kalužích to chvíli jde (doskoky jsou dost nepříjemné, klouže to), ale tolik zábavy to nepřináší.

Chvíli jsem spíš zevloval a pak se uklidil domů. Mimochodem – po mokrých silnicích a cestách.