Aegon, Praha
Tak jo. Nějak začít. Třeba něčím pozitivním. Třeba prohlášením, že na Aegon se chodím přesvědčit, že je to stejně strašné, jako minule. To je na začátek docela dobré, ne ?
A ještě: v článku používám označení policie – ve většině případů se nejedná o opravdovou policii, ale o Městskou.
Vcelku pohodovou jízdou jsem dojel na Palackého náměstí, kde se chystal start. Nějak jsem se překoukl a byl jsem tam o hodnu dříve – nezbylo než se uklidit do parku či se nechávat přepadat od známých. Na ploše bylo pódium, stánky sponzorských firem a moderátor.
Jasně, táhnout průvodním slovem celou jízdu je náročné, takže je jedno, co se říká, hlavně když to mluví, jak praví pražské přísloví. Zatoužil jsem po frontální lobotomii, ale nedostavila se.
Náměstí se začalo zvolna zaplňovat bruslaři a davem se proplétaly hostesky s dárky. Nakonec se na pódium vydrápal Manďák a uvedl úvodní show – electric boogie. Kdo viděl cokoliv na Youtube, zaplakal. Ale když ono je to takové hezké české, ne jako to cizí. Tak tomu zatleskáme a bude to bomba, ne ? Nebyla.
Někde kolem toho se ještě mihla autogramiáda Sáblíkové.
A jede se.
Nevím přesně proč, ale start jsem nějak zaspal. Takže jsem vyrazil kus vedle a přidal jsem na rychlosti, abych to stihl na odbočku do ulice Svornosti. Protože tam vcelku tradičně vzniká nával (vodící auto nezrychlí, wannabe bruslaři neví, co z mírného kopečka, prostě sedmý kruh pekla). Jaké bylo moje překvapení, když jsem čelo průvodu dojel ještě před koncem mostu. Zezadu se mezi lidmi probojovává vidící vůz s hudbou.
Točíme do Svornosti – čtyři pruhy. Vlevo zaparkované auto, vpravo kužely a nějaké uzavírka. Dav se rozjíždí více-méně přes celou silnici. To už hudební auto dojelo do čela a duplo na brzdu. Dav se hromadí, ale pořád to jede.
Dojíždíme (místo skoro i rychle – na Aegon) na začátek Strakonické, kde je obrátka směr Hořejší nábřeží. Zastávka. Jedni policisté pouští pár aut, jiné to zastavují. Vedlejším efektem je seskládání davu, takže kolečko zkratkou Na valentince nepadá v úvahu.
Rozjíždíme se. Až ke křižovatce s Vltavskou, kde se tradičně stojí. využívám toho k focení. Pak přijde jedno velké WTF – uprostřed silnice kužely, takže pořadatelé velí: “všichni do levého pruhu”. Nějak se to podaří a krokem se posunujeme k mostu. Pravý pruh zeje prázdnotou a jediné, co se v něm děje jsou policejní motorky, které vcelku nesmyslně jezdí tam a zpět. A zahánějí bruslaře do levého pruhu stylem Need for Speed: block deploy…Prostě dvě motorky napříč pruhem a bruslaři, vejděte se kam chcete. Nebo přesněji – zařaďte se do levého pruhu, plného lidí, jak chcete. To jsem si měl pamatovat.
Před mostem se točí doleva, rovně jedu jako obvykle zkratkou na most a doháním Zdenera a Tóču, kteří tam byli přede mnou. Bruslaři nikde, bavíme se sledováním policisty, který zastavil tramvaj uprostřed prázdného mostu, aby jeho kolega tramvaj pustil, jen co se v protisměru objevili bruslaři.
Opět doháním čelo davu přes most. Vidím, že to houstne a kopec z Palackého náměstí vypouštím – jedu po chodníku (dlažbě) a točím na mobil dav.
Nějak se to daří sjet a pokračujeme velmi volným tempem k Výtoni. V jednu chvíli jedu v davu a točím, přede mnou stojí policista na motorce. Objíždím ho a pouštím ze zřetele. Najednou mě prudce zleva objede, zatočí doprava a dupne na brzdy. Ano, klasický manévr na zastavení auta. Čirou náhodou a dlouholetým tréninkem jeho manévr ustojím. Posléze lituji, že jako fotbalista nepadnu a nepočkám na sanitku.
Posléze zjišťuji, že video je dost neprůkazné.
Ano, čtete dobře. Městský policista do mě najel motorkou. Ten policista, který měl zabezpečovat (nejen) mojí bezpečnost při jízdě Prahou.
Křičím na něj, jestli ví, že do mě najel a proč to udělal. On mi opakovaně odpovídá, že tam jezdí tramvaj. Bohužel mezi tramvajovými kolejemi je on – já ne. Celé se to snažím točit na video – snad mám jeho číslo nebo SPZ. Nakonec přidává plyn a odjíždí. Rozhlížím se po okolí a Zdener a několik dalších mě ujišťuje – nezdálo se mi to. Opravdu k tomu došlo. Jedu za moderátorem o kus před námi – jestli se s tím něco nedá dělat. Odpovídá mi, že viděl, jak mě policista zablokoval a ohrozil, ale že se tím teď nedá nic dělat. Někdo z davu přidává, že policista při předjíždění měl vystrčenou nohu – aby mě usměrnil. Ale to se už nedá ověřit.
Klep se vztekem, ponížením, nevím čím vším. Ruce se třesou, další metry ujíždím zcela automaticky. Policista mě vědomě a schválně ohrozil. Proboha proč ?
Kamarádí slibují případné svědectví, já pořád nevím, co budu dělat.
V tu chvíli mi nevadí ani minimální rychlost, ani nic. Jsem hodně mimo.
Dojíždíme pod Vyšehrad, trochu se probírám. Uklízím se na cyklostezku, kam je oficiálně zakázáno v rámci jízdy jet, ale je tam prázdněji. Točím na video další průběh a uklidňuju se.
Dojíždíme na obrátku u Podolského stadionu. Jedu napřed, stojím vedle vozu dopravní policie. Původní záměr natočit si dav bruslařů na otočce je nahrazen poslechem Policie – nikdo nic neví, ti vpředu nekomunikují s těmi vzadu, organizátoři jízdy pro jistotu nekomunikují s nikým. Nikdo nic neví. Dav čeká proti mě na křižovatce několik minut, během které u policie nervozita narůstá a začínají padat ostřejší slova. Se zájmem poslouchám. Nikdo nic neví – vypadá to, že nikoli organizátor vydává pokyny, které mu policie pomáhá realizovat, ale že jízdu řídí policie – a to zrovna ten, koho to napadne. Nebo tak nějak to vypadá z konverzace, kterou vedou kousek ode mě.
Nakonec se dav rozjíždí a většina lidí nějak překonává otočku přes koleje. A pomalu postupujeme zpět k Vyšehradu. U vodárny toho mám dost – odpojuji se na chodník, zrychluju a nechávám za sebou celý peloton. Chci jet sám – už mimo jízdu, prostě pryč. Najednou je vedle mě ten policista, který do mě najel. Já na chodníku, on na motorce na silnici, hvízdá na mě.
Zastavuji a pouštím kameru. Ptám se, co chtěl a proč mě zastavuje hvízdáním. Po spatření svítící LEDky na foťáku mi už najednou nechce nic říct. Kromě toho, že si se mnou chtěl promluvit jako chlap s chlapem a že je ubohé, když to nesnesu. Během hovoru se k nám přibližuje a brzdí další policista – těžko říct, na čí by byl straně.
Vypínám kameru a jedu před davem na Palackého. Máme tam po jízdě sraz, takže tam musím. Přijíždím o dvacet minut dříve – a čas využívám snad dobře. Volám 158 a líčím jim příhodu s městským strážníkem. Ptám se na postup. Sympatickým a vstřícným policistou (tím opravdovým) je mi doporučeno podat stížnost na centrálu MP namísto podání trestního oznámení. Plus doporučení na svědky a co nejvíce důkazů. Po užitečných pár minutách se loučím a děkuji za pomoc. Volám první známým, co se mi to stalo. Doporučují mi zavolat ještě na MP – jestli stížnost podat hned nebo stačí až v pondělí. Na 156 to zvedá ospalý hlas, který tak moc neví, co po něm chci. Nakonec mi ale říká, že uvedený úřad pracuje jen ve všední dny, takže teď tam nikdo není.
Volám zpět známým, děkuji za podporu a oznamuji konečný stav. Dojíždí zbytek bruslařů, dohadujeme, kam dál. Odjíždím domů dát si sprchu.
Tohle byla hodně drsná tečka ze letošním Aegonem.
