Bruslím, bruslíš, bruslíme. Zásluhu na tom, že bruslím říkáme právě brusle a ne třeba ledoboty nebo kluzonože, má belgické město Brusel. Právě tam totiž poselstvo krále Jiřího z Poděbrad v 15. století poprvé vidělo měšťany klouzající se na zamrzlých rybnících a kanálech na botách opatřených noži.
Objevil jsem dva články, co mi udělaly moc radost. A po přečteni jsem skoro zamáčkl slzu.
A každopádně mám v plánu, jen co bude trochu času, sepsat, jak si to pamatuju já.
V rozhovoru s Ivanem Pelikánem se pojďme vrátit o pár dekád zpět a zavzpomínat na krušné začátky skateboardingu v naší kotlině. Zpátky do vyčichajícího normalizačního ovzduší konce let sedmdesátých a dál do let osmdesátých, kdy sibiřský vítr vál ještě pořád dost silně. Bohudík, nebyli jsme tak pevně sevřeni v sovětském područí, aby si sem prkno se čtyřmi kolečky nenašlo cestu.
a jsem moc rád, že jsem to vlastně náhodou našel. A ano, jsem na té fotce.
Bylo nebylo…v roce 1988 se v Praze pořádal Euroskate.
Odbočka pro mladší, co ještě nebyli na světe. Ano, už tenkrát se jezdilo na skejtu. A na bruslích. Trekových. Zobák, Panker…a tak. Ke studiu doporučím vynikající stránku plnou historických fotek – http://www.sk8slalom.cz/2009/davnovek/. A hlavně to PDFko – je to fakt pekelné.
Ale výsledkem závodů bylo několik překážek. Kvalitní, z kovu – a co nostalgie a skleróza napovídají, byly velmi dobré. Nakonec byly uskladněny v nejodlehlejší části Výstavište (vlastně Parku kultury a oddechu Julia Fučíka) na asfaltovém plácku. První skatepark v Praze. Dva wallridy, vlna, nájezd a U-rampa – vertikál, žádná mini-mini. Časem přibyl dřevěný transfer a železná I traverza na grindy. Určitě i další, ale to si fakt nepamatuju.
Pár skejťáků, pár bruslařů. Trekových. Já tenkrát na skejtu.
A o několik let později se Správě Výstaviště znelíbilo a překážky se daly pryč.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem kus rampy našel v Pardubicích:
Jen doplním – tohle je jen část. Celé účko bylo zhruba dvakrát tak široké – kaňon pro sjezd býval až za polovinou šířky rampy. Bylo to překvapivé a příjemné setkání s minulostí.
Ale letos už nestojí ani tahle část – ale tolik to nevadí. O pár metrů dále je pardubický skatepark.
Na Jiřího z Poděbrad před kostelem.
Kulaté schody pár lidí skočilo, ale přes zídku vedle nich (necelý metr nahoru, něco přes dva dolů dával pokud vím jenom Tomáš Rousek – legenda inline scény. Viz jeho brusle :) na kterých loni vyjel na Letnou).
Já jsem dával ty kulaté schody a pak další o kousek dál – fakie 360 z 11 schodů s nic moc rozjezdem řadím k tomu (nej)lepšímu, co jsem tenkrát jezdil. Tedy tenkrát – bavíme se maximálně roce 1995, spíš méně.
někde dříve jsem tu zmiňoval stav mramorových (??) laviček na Letné. Tak tedy – první fotka je služebně nejstarší lavice – jezdí se na ní od devadesátých let. Druhá je po opravě zhruba pět let dozadu. A v každém případě, přesto, že je to na nich vidět, nedopadly tak špatně.
Pokud to skejťáci nerozeberou a nerozlámou, tak se na nich naučí jezdit ještě několik dalších generací bruslařů/skejťáků….
jak se přezdívalo tomuto místu podle nějakého obchodu. Na kolem let 89-93 se zde pravidelně scházeli bruslaři (stará parta na trekách) a skejťáci. V době, kdy všichni znali všechny a když se jel street, tak jelo deset – patnáct lidí. Nádhera.
Doba Petra Lowiho s dlouhými vlasy. Kdy s kolegou Petrem Beranem diktovali neskutečným způsobem.
Doby, kdy ten, co skočil ty tři schody dolů byl dobrej a kdo nahoru, byl král.
Tak mě napadá, že jsem nenafotil horní patro se zajímavými spoty a v neposlední řadě nepříjemnou ochrankou. Příště.
U-rampa pro Euroskate 88, pak dlouho na Výstavišti v Praze a nakonec v Pardubicích. A nakonec i z nich odstraněna. Na fotkách je už “jen” polovina z celé rampy. 
Ano, brusle.info končí. Tedy alespoň blog. Nikdo nepíše, reklamou si na sebe nevydělá a vůbec.
Není to jednoduché loučení. Začal jsem ho psát od nuly, natáhl lidi, psal a dosáhl poměrně slušné čtenosti. A v neposlední řadě spoustu lidí nasral.
Přitom jsem průběžně stránky vylepšoval (ankety, galerie, videa) a jak jsem se učil php, zlepšoval i jejich běh. Lidé přicházeli i odcházeli, pár autorů se objevilo a pár článků napsalo. Teď už mohu říct, že jsem stejně většinu táhl sám a ostatní čekali, co napíšu.
Procházím teď webarchiv a sleduji změny. Vidím jména, která jsem díky stránkám potkal. A po čase zapomněl a ztratil z okolí. Lidi, se kterými jsem projel mnoho kilometrů ulic a zažil spoustu zábavy. A o kterých už třeba roky nic nevím.
Ne, tohle nejsou “jen další zavřené stránky”. Pro mě ne. Je to kus života, za kterým po dlouhém rozhodování dělám další tlustou čáru. Nevím, možná napořád, možná ne. Koneckonců – koho by ve věku facebooku napadlo spouštět nové komunitní stránky…
Zavírám blog na brusle.info. Divné. Ale tady už jsem se zabydlel a okruh čtenářů si už také nacházím. Importuji sem všechny mé staré příspěvky. Ne, nejsou to kdovíjaká moudra – ale při listování historií dokáží připomenout zážitky. Občas se jimi probírám a říkám si – stálo to za to.
A děkuji všem, kteří byli jakýmkoliv způsobem u toho. Moc děkuju.
