TiK

Tak dlouho se na lavičku skáče, až se ucho utrhne.
Ale předtím se ještě něco dělo. Krátká vyjížďka přes Stromovku do Holešovic.

Odbočka: 99% lidí netuší, kde má pravou ruku. Nebo k čemu by se tahle teorie dala použít při pohybu mezi lidmi.

Zavítal jsem zase do nové čtvrti v Holešovicích. Několik standardních zátarasů z batonu na pár skoků a jeden vylepšený: nahoře oblepený lepicí pruhovanou umělohmotnou páskou. Oproti holému betonu to jede nádherně a bez vosku. Výška také tak akorát. Moc dobře se tam jezdilo.
Pak jsem se vrátil na Letnou a tam se to po chvíli stalo. Skejťáci co postavili novou překážku byli v nedohlednu a tak jsem si zablbnul. Až na konec jsem na skokánek skočil obráceně – noha ujela, druhá se chytila za hranu a už jsem ležel. Ránu, kterou obvykle chytají vlasy, se tentokrát nepodařilo vykrýt a tak mam decentní otřes mozku a bouli.  Chvíli jsem si poležel, přepočítal ruce a nohy a pak jen požádal H, aby se podíval, jestli někde neztrácím tělesné tekutiny. Nikdy nic neprosakovalo, ale chuť pro jízdu už jsem pro ten den zratil. A strašně to svědí, takže dnes za volantem jsem většinu cesty strávil drbáním hlavy :)

s J se úplně nevydařila. Částečně vinou horka, částečně mojí. Místo ve tři jsem dorazil v šest, což nebylo uznáno jako zanedbatelné zpoždění. Jako velké plus ale beru, že jsem unikl testosteronovému bouření místních a dokazování si, kdo ho má většího kdo má větší sílu. Mimochodem, když jsem se večer na msn potkal s objektem jejich tuh a choutek, bylo jí to vcelku ukradené. Tolik malá odbočka.

I když bylo horko, chtěl jsem někam vyrazit. Původní plán byl přes město malý okruh. Ale postupně jsem ho rozšiřoval a vyrazil jsem směr Zbraslav. Ve městě mi akorát vběhla do náruče jedna slečna mdlého rozumu: kdo vběhne do silnice zpoza parkujícího auta, zaslouží si bruslí přes prdel.

A podruhé si se mnou auta lehce zalaškovala u Faustova domu: je tam takový malý kopec, který končí křižovatkou. Za mnou jeden debil, který se domníval, že když bude dostatečně troubit a blikat, tak se zřejmě rozplynu v obláčku instantního motoristického štěstí. Druhý zase vyjížděl od chodníku bez použití zpětných zrcátek – takže mě tam (ne)pěkně zavřeli, ale nějak jsme to všichni ustáli.

Cestou jsem v Bráníku potkal ještě P. Divil se, že včera bylo grilování a přidal historku, jak po třech hodinách na bruslí děsil kolegy hypoglykémií. Brusle už měl v batohu a odcházel; prohodil jsme jen pár slov a já se vydal mezi smečku debilů, kteří se obvykle volně toulají po stezce Modřany – Zbraslav.

Zcela překvapivě se jich toulalo docela málo. Jistě, pár exotů, kteří měli problémy s okolím, bruslemi a egem (ne nutně v tomto pořadí) bylo, ale jelo se docela dobře.

U jezu jsem dojel T. Bafnul jsem na něj zezadu, ale moc velký výsledek to nepřineslo. Obvykle se jen zdravíme, ale tentokrát to nějak vyšlo a jeli jsme v tandemu. On má sice trekové brusle, ale zase dlouhé nohy, takže nám to docela odsýpalo. I přes vcelku zevlovací tempo.

Mimochodem – jet s T je něco jako s K. Mluví, mluví a mluví, většinou o sobě. Ale dneska mi to nějak nevadilo. Dojeli jsme na Zbraslav, otočka a zpět. T se rád předvádí a tak nevynechal jedinou příležitost na jízdu pozadu nebo nějakou pitomost – bylo-li v okolí dostatek diváků. Já dávám přednost obyčejné jízdě. I když samozřejmě plnou rychlo a skok v místech, kde ostatní chodí bokem a drží se zábradlí si také nenechám ujít, to je snad jasné.

V Bráníku se konečně začalo něco dít kolem skateparku(ů). Původní plány, že bude sloužit pro BMX na olympiádě 2016 vzali naštěstí za své, ale stavební povolení na bráně jsou a na stránkách přibylo pár nových informací. A vypadá to zajímavě.

O kus dále se mluví o dalším. Jsem zvědav, co se doopravdy zrealizuje.

A jedeme dál do města.

T je také pamětník starých či aspoň starších časů. Není tudíž třeba řešit, že je někde pár metrů kostek nebo že se pojede po silnici. Nebo že je tam lidí moc a co že jako budeme dělat. Prostě jede jak umí a jak to jde a je po dlouhé době příjemné proplétat se městem.

Nostalgie – kdysi takhle jezdilo třeba dvacet lidí najednou.

V klidu jsme projeli centrum, schody na Letnou a konec. Třicet kilometrů po městě, čas lehce pod tři hodiny.

Nějak mi to celé leze na nervy. Každý bruslí jen to své a aby někdo překročil svůj stín a zkusil něco nového, to ne.

Jezdím-li slalom, přijedu mhd s bruslemi na zádech. Dojdu ke slalomu, nandám brusle a jezdím. Na konci brusle sundám, dám je do batohu a mhd jedu domů.

Jezdím-li agressiv nebo fitness, je to to samé. Dojedu na místo výkonu, tam výkon provedu a odjedu domů.

Je tedy jasné, že brusle jsou vnímány jako sportovní náčiní a ne dopravní prostředek, ve městě zcela rovnocenný třeba kolu. Srovnám-li Prahu třeba s Pardubicemi, tak v nich jezdí od pohledu daleko více lidí – skrze centrum, očividně na cestě odněkud někam.

Jistě, lze namítnout, že Praha je k bruslařům extrémně nepřející. Jistě, ale i tak se na bruslích po Praze dá jezdit. Chce to nějakou zkušenost, ale nalezení tras problém není a cesta ze Zbraslavi do centra lze zrealizovat za necelou hodinku volné jízdy.

Problém jsou lidé.

A mizivá účast na oficiálních vyjížďkách ukazuje, že se to asi hned tak nezmění.

či přesněji řečeno v hospodě. Mám dojem, že tam tráví více času, než na bruslích. jejich volba. Nebudu si stěžovat, že není s kým jezdit: to je realita. Ale ne kvůli alkoholovému opojení, ale protože mě ani letos slalom nezačal bavit. Takže všichni, co ho pečlivě trénují jsou (už zase) o notný kus předemnou.

Takže vlastně ani nevadí, že na brusle vyrážím až k večeru a s většinou se  míjím. Jen si tak brouzdám Letnou či městem a až na občasný záchvěv “tady by se super jelo v partě” je to vcelku fajn.

Na Letné dnes někdo zapomněl velký kus vosku – hned jsem si ho přivlastnil a vyplácal na většinu zídek, které už moc nejeli. Zlatí sklerotičtí skejťáci. Mohli by to tam nechávat častěji.

A hned jsem zídky vyzkoušel. Nového nic, ale pilovaní TS a podobných kravin. Pak se objevil mě neznámý agresivkář a chvíli jsme jezdili na spodní zídce. Tu nemám moc rád – buď jezdím z kopce ale na switch nebo normálně, ale do kopce včetně rozjezdu. Blééé.

Takže jsem si udělal kolečko po Praze. Z Letné dolů a přes Vltavskou do Holešovic. U NKU (dříve Tuzex) mě už dlouho láká jedno zábradlí. Ale potřeboval bych buď výjimečně vydařený den nebo někoho, kdo mě bude lehce hecovat. A stejně je na dopadu dlažba a tudíž další možnost si tu hubu finálně rozbít. Aspoň že na parkovišti je zvýšený pruh dlažby, přes který se dá docela dobře skákat. Mimochodem –na Vltavské jsem přemýšlel že tam v plné rychlosti pošlu polet přes jednoho ožralého bezdomovce. Nakonec jsem se mu jen vyhnul. :)

Pak jsem to vzal podle nábřeží skrze novostavby. Ono to má nějaký zupa-dupa-cool developerský název, ale to stejně nikoho nezajímá. Napřed dřevěné schody (škoda, vosk zůstal na Letné) a betonový obrubník. Pár pokusů a ochranka.

Ale hned o kousek dál vjezd do podzemních garáží. S takovým malým obrubníčkem uprostřed. Nevím, čím to natřeli, ale stačí na to naskočit a většina grindů se začne sama rozjíždět. Možná jen lehoučce vosku a bude to dokonalé – než mě odtamtud začnou vyhazovat. Pak to bude slabší.

A kousek dál schody na pár poletů (pět schodů plus květináč pod nimi). Plus pár obrubníků a sem tam nějaký betonový zátaras. Celkově to tam není špatné – nic na dlouho ježdění, ale nasázet tam pár triků při streetu a jet dál je tak akorát.

Pak přes most Barikádníků a podle Vltavy po již poměrně profláklé cyklostezce do Tróji. Přes most do Stromovky, kolečko po hlavní cestě a pak na tramvaj na Strossmayerovo náměstí.

Ale ještě se mi nechtělo domů.

Cestu jsem si prodloužil přes Štvanici, Příkopy, Staromák, Pařížskou, vyšlapat schody na Letnou a tam už jen pár drobností ve svitu měsíce.

Bladenight Praha, květen 2009. Po všech ostatních městech se vyjelo i v Praze.

Z doslechu: po zkušenostech s minulými jízdami mnoho lidí nejelo – pokud je pro ně problém sjet miniaturní kopeček na dvouproudé silnici s kilometrem roviny na dobrzdění –dobře jim tak. Stejně to byla konkurenční akce.

Mimochodem – tady se ukazuje přístup k bruslím. Stále jsou chápány jako sportovní náčiní, které je třeba využívat na vyhrazených místech a ne jako velmi slušný dopravní prostředek, ve městě zcela rovnocenný kolu.

Ale zpět na Podolské nábřeží. Jak jsem tu minule psal, tak takhle jízda byla hodně podobná. První část neboli příjezd na start i závěr domů byl stejný. A co se dělo mezi tím ?

Oficiální jízda Prahou.

Jako loni organizovala Hepa –inline škola (no jo, přihodíme odkaz a uděláme reklamu). Start skoro od Žlutých lázní, trasa po Modřanské až ke Generála Šišky a zpět. Podle mapy něco kolem 13km.

Půl hodiny před startem sice na místě nebyla ani noha, ale už o chvíli později dorazili pořadatelé a Městská policie a záchranka. Chvíli to vypadalo, že na nás budou mít přesilovku, ale nakonec se sešlo odhadem sto lidí. Atmosféra byla tedy poměrně intimní – ale to v žádném případě není na škodu – právě naopak.  Dalo se mluvit s kýmkoliv a kromě slečen od RedBullu, které odpovídaly většinou naučenými frázemi (obzvlášť, když jsem se je snažil dostat na další Freeletnou).

V devět nás přivítali a vyrazilo se. Ano, (bruslařská) akce, která začala včas. I takové věci se dějí. Na dvouproudé silnici jsme měli oficiálně jeden pruh a většinou se to i dodržovalo, přestože večer byl provoz minimální. Povrch je kvalitní a až na několik tramvajových kolejí (to je prokletí Prahy – jakákoliv silnice je rozdělena alespoň jednou odbočující tramvají).

Otočit se a zpět. Někdo si i stěžoval, že jsou na něj moc velké sjezdy, ale já si kromě roviny nevšiml ničeho. Ale občas šel někdo k zemi častěji než cestou tam. Dojeli jsme až k Podolské vodárně, otočka a konec u Žlutých lázní.

Příjemná komorní akce. O něco svižnější, než konkurenční města ale opět opakuju – to není na škodu. Ale na druhou stranu – sto bruslařů na milion a půl obyvatel je smutné číslo. Nezbývá než poděkovat všem organizátorům a doprovodu a těším se na příště.

PS. Nápad vylepšit si brusle svítícími tyčinkami jsem nakonec nerealizoval. Zapomněl jsem na státní svátek a obchod už měl zavřeno. A bylo to dobře- různý votuněných bruslí bylo mnoho a nevypadá to tak dobře, jak jsem si namlouval.

Po freestyle slalomu, který mě přestal bavit po dvou letech v kuse a agressivu (necelý rok)(roky před tím nepočítám) je letošní největší radostí jízda městem. Ulice, lidé, známé trasy a pilování maximálního efektu při průjezdu kolem fronty před kinem… třeba :)

Stejně jako zmiňovaný ideální soundtrack pro jízdu centrem Prahy. Cokoliv, kde nejsem omezen parkem, pravidly, okolím a je jen na mě, jak co využiju pro jízdu či trik. Lavičky, římsy či spáry v asfaltu – na všem se dá poslat zajímavý trik. I když to není o překonání sama sebe – hranice, jak jsem jezdil před pár (ehm) lety už je reálně nepřekonatelná. Takže spíš na pohodu – jednoduché triky, dobře vypadající a na jistotu. Jistota na bruslích ? Stane se …

A jak to vyšlo dneska ? Start na Letné a pak sjezd kolem Technického muzea – dnes tam bylo docela dost aut, takže sbohem hladký asfalte a drncal jsem se po chodnících.

Krátká mezihra na Zlatém kříži tentokrát ne po Národní ale zadem přes Karlák, kolem Faustova domu a výjezd na hlavní až na Výtoni. Cesta překvapivě v pohodě – velké dlažky, ale rozumně sjízdné a kompletně jsem se vyhnul zasekanému nábřeží.

Volným tempem pod Vyšehradem k “oficiálnímu” začátku stezky na Zbraslav. Tedy oficiální. Cyklostezka vede přes celou Prahu, ale až od Vyšehradu je minimum dlažby.

Na stezce bylo sice lidí dost, ale jet se dalo. Až do malého šíleného betonového skateparku. V plánu bylo ztrávit delší dobu, ale dvě děti na koloběžkách zcela nechápající pravidla jakéhokoliv soužití mě znechutili a tak jsem pokračoval. V aleji pod stromy se zamysleli nad vytížením a zrušili dělení asfalt/šotolina a udělali šitokou asfaltouvou cestu. Na ní předstíralo pár bruslařů rychlobruslení, ale stylem “ruce v kapsách” jsem jim stačil. Ne že bych se tak hnal – ale oni to tak přeháněli, že všechny hmity a kmity byla zcela kontraproduktivní.

U golfového hřiště jsem se pověsil za jednu slečnu – že se a/budu koukat na pěknou prdelku b/tak nějak v klídku pojedeme. No to jsem to vymyslel. Slečna začala slušně makat a moj ego samozřejmě způsobilo, že jsem musel držet tempo. No, šlo to. Místy. Chvílema se mi ani nechtělo zvracet a neslyšel jsem bubnování krve v uších. A neměl mžitky před očima. Z Bráníku na konec ke Zbraslavksému mostu jsme to prolétli za pár minut – aspoň takový mám dojem. Ve skutečnosti má agonie trvala celou věčnost. Nebo možná dvě.

Trénoval jsem lepší odraz a double push – nba krátkém rámu s agressivním profilem koleček. Ale trochu to jde.

A zhruba ve dvou třetinách se mi ji podařilo předjet a decentní náskok patnácti dvaceti metrů jsem udržel až na konec.

Dojeli jsme na konec a slečna to obratem vyjela nazpět. Já maskoval pokusy popadnout dech hledáním správného playlistu v mobilu na spáteční cestu. Slečnu jsem dojel až v Bráníku, kde nasedala do auta. Pche, to já tam dojel pěšky. A proto jsem na tom byl samozřejmě hůř.

Dojel jsem zpět na Dvorce a chtěl jsem změnit trasu: na Budějovickou. Stál tam autobus, takže jsem sušně zašel za řidičem:

“Vím že se to na bruslích nesmí, ale co kdybyste přimhouřil oči ?”

“Kdybyste se nezeptal, tak ne. Ale takhle ano”

Se slušností nejdál dojdeš a už jsem frčel do kopce motorizovaně.

Z Budějovické jsem pro pojel směr televize na Kafčích horách. Cestou je jedena pěkná nepoužívaná fontána – sice na jízdu nepoužitelná, ale pohled na ni je pěkný. Kolem Kafčích hor přes Pankrác na Vyšehrad.

Okolí Sjezdového paláce obehnané třemi kordony policie – prý něco s EU. Takže juchů a objet po mizerném povrchu. Pře Nuselský most a Legerovou na I. P. Pavlova a dolů na MUzeum.

Vcelku nové kola a ložiska překvapila – takže když jsem to rozjel po Václváků dolů, po silnici (a dlažbě) jsem dojel až do poloviny ke tramvaji. \slušné, obvykle to tak daleko nejde a je třeba se proplétat po chodnících.

Pak už jen přes Staromák a Pařížskou pod Letnou. A mnohoschody nahoru. Letná a posledních pár metrů domů.

Odklináno na mapě je to jedna cesta kolem 18km – takže nějaké ty okliky, zatáčky a můžeme to zaokrouhlit na 40. Celková čas kolem 3,5h. Včetně zastávek ve skateparku, občerstvení a podobných pitomostí jsem si zajel maraton.

Už vím, proč mě nohy tak bolí.

pro jízdu přeplněnou trasou Příkopy – Národní ?

Frankie goes to Hollywood a Relax. (Možno použít i k zabití malajského premiéra, ale pro super slalom mezi lidmi stačí též). Hudba i klipy staré dobré pekelné osmdesátky…

je to otrava. A pokud se vítr točí a jízda je VŽDY proti větru, je to o ničem. Poztiva rozvoje techniky bruslení a zvyšování fyzičky nechám rychlobruslařům – to já nemusím.

Po tradiční Letné (pár grindů na lavičkách a tak) jsem se alespoň svezl z kopce. Tramvají do Veleslavína a vzhůru dolů Kladenskou. Pamatuji si ten kopec výrazně větší, ale jelo to tak akorát. Bohužel se tm připletl jeden motorista, který úplně nepochopil, že vlastní auto, ale ne silnici. Takže silnička, vlevo i vpravo parkují auta, uhnout není kam, oba jedeme tak 40 což je až až a v případě, že by někdo vstoupil do vozovky zpoza aut, jet s námi je jeho jedinou dlaší volbou.

No a v tu chvíli mě ten vůl za mnou skouší vytroubit. Nevím přesně co si myslel – možná že se rozplynu nebo tak něco. Tak něco nenastalo a těch pár desítek metrů než on odbočil na hlavní jsme jeli spolu a ovzduší houstlo neverbální komunikací.

Ano, vím že tam nemám co dělat. Pokud to jde, tak rád uhnu ke kraji a mávnu na toho za mnou, že o něm vím a ať jede. A on většinou v klidu předjede a někteří poděkují bliknutím. V klidu a pohodě. Mohlo jich být víc.

Nakonec jsem to ještě objel kolem nové Technické knihovny – luxusní povrch a pár laviček, ale dost lidí. Už tedy bez dalších triků dojezd domů. Vana plná horké vody, horké topení…prostě k jakémukoliv zdroji tepla.

Počasí sice nic moc, ale na Pardubice na bruslích jsem vyrazil. A kousek za Kolínem jsem si přečetl, že akce je zrušena pro nepřízeň počasí. Škoda.

Alespoň jsem si prošel (pěšky – bylo česrtvě po dešti) město a cestu kolem Labe. Do skateparku jsem nakonec nazavítal – lidí tam sice nebylo mnoho, ale nějak jsem na to prostě neměl chuť.

Ale zase romantické zákoutí u Labe nebyla ošklivá.

Takže nakonec byly nejzajímavější část cesta vlakem: cetou tam jsme se předjížděli od Masaryčky až někam za Klánovice s jiným vlakem, který ale také jel do Pardubic. Odjezd stejně, druhý vlak měl cestu o hodinu delší.

A cestou zpět to byl strýc Podger, který nastupoval do vlaku. Přiběhl jsem na poslední chvíli, zastavil až na volné sedačce a byl jemně upozorněn, že je to první třída a buď zpět mezi plebs nebo stovka navrch. Ano, jel jsem sám a v luxusu :)