TiK

Nová kola od R chtěla vyzkoušet. Vyštrachal jsem stará, ale ještě funkční ložiska a smontoval to dohromady. Pěkně všechno ladí do červena.

Na Letné jsem pokecal, podíval se na překážky, co zůstaly po závodech o víkendu (dva raily), nechal se od kolegů ukonejšit, že pršet nebude a vyrazil směr Zbraslav. Nová kola (80mm/85A) jela na kvalitním povrchu ďábelsky, z kopce to bylo slabší – neznal jsem je a jízda na hranici “než se v zatáčce utrhnou” nepřipadala v úvahu. Takže o něco pomaleji.

Dojel jsem na Karlák když se objevila bouřka. Megabouřka. Otočil jsem to a odjel směr Národní. Tam jsem skočil do tramvaje a dojel jsem až na Malostrankou, kde se rozpoutalo peklo. Neprostupná stěna vody a během pár minut byla silnice kompletně zatopena vodou. Tramvají jsem dojel na vozovnu Střešovice a tam se schoval na stanici.

Stále lilo a lilo a voda stoupala. Promočení tramvajáci hledali výhybky, tramvaje stály a auta celkově zvyšovala chaos. No co, tohle není každá den a tak jsem z relativního sucha stanice vyrazil do deště.

Okamžitě jsem byl mokrý skrz na skrz, ale co. A fičel jsem řekou vody dolů na Evropskou. Výška vody byla místy až přes nárt brusle – a to byl jen proud vody na silnici – žádné louže. Ze začátku jsem nejel moc rychle, ale pak jsem to vzdal a pustil to rovnou.

Drsná chvíle přišla nad Diplomatem – nějaký blbec tam předjížděl v nepřehledném úseku kolonu aut a tak najednou v protisměru transit plnou rychlostí proti mě. Já to strhl na střed, on ke straně a nějakou náhodou nedošlo k čelnímu střetu já vs. auto. To že mě ohodil vodou byla maličkost. Po pár vteřinách když mi to došlo, jsem vyplavil něco adrenalinu. A zbytek si fakt užil – slajdy, skoky přes/do louží, radost z jízdy… radost, že jsem přežil. Huh, nic moc.

Pak už jsem se doplácal domů, z bruslí vylil vodu, oblečení naházel do pračky a konec. Zítra zkontroluji ložiska, ale předpokládám, že budou kompletně na odpis.

A to je pro dnešek vše.

ale nálada nějak moc nebyla.

Včera mi R. strčil kolečka: Labedy, 80mm, tvrdost 85A. Že je mám otestovat. Úplně nevím, co si tom myslet. Půjčovna moc neprosperuje, kola normálně naceněné a po jakémkoliv testu koleček už jsou neprodejná. Možná, kdyby se tvářil méně jako tajemný hrad v Karpatech a více dokázal říct, co se děje, bylo by všem lépe.

Ve Stromovce jsem si trochu zařádil na kmeni – pokud o jeho přejetí nedopadl, resp. dopadl jsem až na asfalt. Pak na mokrém asfaltu pár slajdů. Pokus o projetí okruhu nevyšel – u Šlechtovy restaurace je to pro průjezd zavřené komplet. Nevím, na jak dlouho, ale nedá se projet celý okruh a jde to jen sem a tam – jak opička na gumičce.

Kolem Trojského kanálu – jak už nevyšel post z telefonu, vody je v Praze dost. Aspoň tam, kde je to dobře vidět na březích.

Přes Holešovice, Palmovku na Florenc. Ale tak jsem si to dnes ani neužil – tupě jsem jel a myslel na své. Tímto se omlouvám několika chodcům.

Z Palmovky jsem to prokličkoval přes Příkopy na Národní, po prostudování jízdního řádu přesun na Anděla na tram. 9. A tou na konečnou.

Zakličkování přes Řepy a směr Ladronka. Na Vypichu staví (pro změnu) nové obchodní centrum, chodník sprznili zámkovou dlažbou, uklidil jsem se na silnici, která ma opravený asfalt.

Na Ladronce páv, dav bruslařů a horko jak v prádelně. Street přes Strahov a Belvedér na Letnou. Ta mě přivítala deštěm. Dojel jsem zpět do půjčovny, kde se R moc netvářil, že nemám namontovaná kola. Hm.

Lilo obstojně, a tak jsem využil boty, které mám v půjčovně schovaná právě pro tyhle příležitosti.

Konec.

Po celém dni dívání se na závody to chtělo nějaký pohyb. Do telefonu jsem nahrál Sum41 a vyrazil. Letná, Štvanice, přes město až k Národnímu divadlu. Naplno, do zemdlení, od něhož mě chránila hlasitá hudba v uších. Slalom mezi lidmi Na příkopech, kdy se chodci změnili ve statické překážky, reagující až několik metrů za mnou. Auta na Národní, která mne brzdila. Vynikající.

U Národního divadla otočka a zpět přes Staromák. Všude davy spěchající na Muzejní nic, všude hledání výzev kudy dál. Napětí, stoupající adrenalin a odhadování, kam se v téhle rychlosti ještě vejdu, jak bude dav reagovat, kde se rozestoupí. Bezchybný odhad. Skvělý pocit. Nenahraditelný.

Vyběhnout schody na Letnou a ještě pár grindů. Díky předchozímu jsem to sázel v plné rychlosti dokud jsem ještě stál na nohou.

A když nakonec začalo tělo protestovat a pocítil jsem nadcházející nedostatek adrenalinu, byl čas zamířit domů. Rozhodně jedna z nejlepších jízd poslední doby.

U posledních dvou (první, druhý) příspěvků byla i kilometráž, byť odcvakaná na mapy.cz. Takže kolik dohromady ?

První 20+8, druhý 14+9. Podtrženo sečteno 51km. Spíše více – není započítáno zevlování a triky, stejně jako nejsou přesně odcvakané zatáčky. GPS nemám.

Když napíšu, že jsem za dnešní odpoledne a podvečer dal 55 kilometrů, nebudu daleko od pravdy.

A co je na tom nejlepší ? Koleno stále drží…

Sraz v devět na parkovišti u botelu Admirál. nebo Racek ? Zvíře jako zvíře..

Proti minulé akci přišlo počasí a tak se lidé začali scházet poměrně brzo. Letnou reprezentovalo několik trekařů, za inline sekci dorazil třeba J. Změna byla v organizování hlučení davu. Stejně jako v Mladé Boleslavi se fasovaly pouťové frkačky (které se osvědčili i pro rozhánění turistů cestou domů) a bavili se všichni. Dále organizátoři zapracovali na hudebním doprovodu a hrálo se výtečně (čti: rockověji).

Počet lidí byl odhadován kolem 150-200. Dost na to, aby se jelo v davu, akorát na to, aby se na ten dav nečekalo. Rychlost proti průseru Egonu výborná a nebyl problém jet chvílemi naplno. Uvolněná atmosféra plná frkaček – to co obdivuji na Pardubicích se ukázalo i v Praze. Nebyl problém začít mluvit s kýmkoliv o čemkoliv a po pár větách jet dále za někým jiným.

Několik přestávek, otočka netradičně mimo hlavní silnici a pauzou a řáděním na parkovišti a zpět.

Nakonec společné foto (zase nebudu vidět) a konec. Mimořádně podařená akce a těším se na příště.

Jízda asi 14km.

Já ještě jel domů – Národní, Staroměstské, kolečko po Letné (jestli R. ještě griluje. Už negriloval :)) a definitivně domů. Cca 9km.

Je to neobvyklý pocit. Ne že bych nevěděl směry  a kam přibližně dojedu, ale stejně. A jak k tomu došlo ?

Přes Letnou a městem (Vltavská, Štvanice, Národní, Anděl, cca 8km) a na tramvaj, kterou jsem se odvezl (já vím, že tam na bruslích nemám co dělat. A co s tím uděláte ?) do Řep. Odtamtud na Zličín. Asfalt mizený a ještě do kopce. Bléé.

Ze Zličína kolem Globusu s luxusním povrchem a krátkým, ale příjemně intenzivním downhillem do Jeremiášovy ulice. Matně jsem si tam pamatoval nějaký park, a tak jsem hned po čuchu odbočil. Park tam byl, včetně downhillu. Bohužel jsem si nepamatoval, co je pod ním a tak jsem jel pomalu. Přece jen na překvapení typu dvacet schodů či betonová zeď jsem už starý. Žádné pasti tam nebyly a příště se to dá pustit rovnou.

Na hlavní jsem vyjel u klubu Mlejn. O kousek dál bylo malé, tzv. zevlovací zábradlí. Moc času jsem mu nevěnoval, ale někdy se tam zastavím na delší rozpravu. Výšlap do kopce a mini downhill k metru Luka. S autobusem jsme se tam nějak vešli, jen přednost chudcům na přechodu jsem neubrzdil. A vlastně jsem se ani nesnažil.

Dál jsem pokračoval po stanicích metra. Lužiny – nic zajímavého, ale o kousek dál je park s velmi příjemnou cyklo/inline stezkou kolem rybníka. Příjemná záležitost i když po rovině. PLus naprosto luxusně vyasfaltované parkoviště. Škoda, že plné aut.

A už jsem na Hůrce. Kdysi se tam hodně jezdilo po mramoru, po pár letech už nechápu, kde. Místo žádné a těch pár zídek je směšně nízkých. Na některá místa je lepší se pro nostalgii nevracet…a tak raději pokračuji na Nové Butovice. Další místo, kde jsem to nepoznal. A zamotal se mezi nově postavené domy. A to už jsem u zlatého hřebu dne: Radlická.

Neznal jsem ji či si ji pamatoval jinak – ale jedná se o naprosto luxusní downhill. Z Nových Butovic sice kus po rovině, ale délky kvalitnímu povrchu to jede rychle. A o kousek dál začíná downhill. Široký, s kvalitním asfaltem a nezáludný. Drobnou nevýhodou je 70km/h pro auta (nu což, aspoň nezdržují) a místy houstnoucí provoz. Řidiči ale byli ohleduplní a netroubil nikdo.

Trochu se to zamotá u Radlické – dvě ostřejší zatáčka a jako bonus semafory. Ale nic, s čím by si každý, kdo dojel až sem neporadil. A opět downhill až na Smíchov. Bohužel několik semaforů, ale nic tragického. Výjezd nad Smíchovským nádražím a pár kroků na dopravu či do centra.

Dnes to byl průzkum bojem, ale příště už vím, že se to dá jet rychle. A těším se.

Ze Smíchova jsem zamířil na jízdu Prahou. Ale protože jsem měl dost času, jel jsem na chvíli do smíchovského skateparku. To nebyl až tak dobrý nápad – co jsem zkusil, z toho jsem spadl. Přestalo mě to bavit poměrně rychle a tak pryč na sraz. 

Až na místo srazu podle mapy 20km. Celkem 28 kilometrů a to ještě nezačala jízda Prahou.

A teď už jízda Prahou.

a bylo to tak akorát.

Trasa Stromovka – Troja – Holešovice – Karlín – Masarykovo nádraží, dál tramvají na Želivského, z ní už už pak na bruslích přes Strašnice – Náměstí bří Synků – Nusle – Národní divadlo, tramvají ke Hradu a zpět na Letnou. To celé prokládáno zastávkami na nových i starých místech k ježdění.

Ve Stromovce stavbaři finišují. Dokonce i nově vyasfaltovali. V TV se sice zmiňovali, že se jedná o cesty pro bruslaře, ale v praxi je na všech přístupových bodech k novému asfaltu zákaz bruslení. Plus nová asfalt je místy lehce rozbitý odsunem těžké techniky.

V Tróji dřevěné lavičky (zase bez vosku, ale zato s provozem aut směřujících k vodáckému centru), schovaný a nově objevený pomník u Mostu barikádníků. O kousek dál je první velké zábradlí, které jsem kdy sjel…

Zbytek cesty jsem se sice nikde nezastavoval, ale pokud se něco objevilo, zkusil jsem tam poslat nějaký trik rovnou z jízdy. A většinou se dařilo. Uvažoval jsem i o návštěvě strašnického skateparku, ale z dálky jsem tam viděl mnoho lidí a v návalu se jezdí špatně…

Na Letnou jsem přijel ještě funkční, ale domů jsem dojel z posledních sil. Ani to nebylo tak dlouhé (cca 30km), ale bylo toho dost.

a to mám dojem, že zde jsou ti zdatnější bruslaři na jízdě.

Stále stejná neatraktivní trasa, organizátoři, kteří mají víc problémů sami se sebou na bruslích než s organizací.

Od rána to vypadalo na vodu shora zdola a ještě pár hodin před plánovaným startem jízdy pršelo. A mělo mě to varovat.

Nakonec jsem neodolal, brusle přihodil do batohu a vyrazil. Už od Karláku  jsem potkával kolegy bruslaře –a všichni poctivě brusle na batohu. Na místě byla silná přesila organizátorů: policijé, sanitky, hostesky rozdávající různé kraviny a tak.

Postupně se ale Palačák začal plnit a poměr bruslaři organizátoři se ustálil na jedna ku jedné. Později se dostal i na dva ku jedné ve prospěch veřejnosti.

Jo, veřejnost. Taková přehlídka chyb bruslení a jiných obskurností se jinde nevidí. Šmajdání, nezvládnutí základních technik či slepota a padoucnice se hned tak nevidí.

Ale to už se mikrofonu chopil chytrý chlapík a uvedl Martinu Bráblíkovou. Ta pronesla několik vět podobných tomuto slohovému cvičení a začala rozdávat autogramy.

Souběžně vystoupil T, který předvedl svůj obvyklý standard tance na bruslích. S P jsme mu dělali atmosféru – lidi se nechali strhnout k potlesku a T byl ve sedmém nebi. Pak nastoupil pan V – geek like vzhled, koukající modré slipy included. Předvedl něco žonglování a všichni mu zatleskali. Jestli to bylo povzbuzeno planou nadějí, že když se mu zatleská, tak odejde, očekávání selhalo. Nakonec toho nechal sám od sebe a mohlo se na start.

Z Palackého náměstí přes most do Zborovské. Hned na začátku koleje tramvají uprostřed křižovatky, do Zborovské sjezd. Halasně ohlášená událost a to, že Sáblíková povede závod vzal za své v půlce mostu (tak 200 metrů). Sáblíková zajel na kraj, zamávala a dál nejela. Jak rozumné řešení.

Dav nějak překlopýtal koleje a už se musel psychicky připravit na sjezd do Zborovské. On to není sjezd – na to by byl potřeba svah. Toho tu byl kritický nedosatek. Přesto jsem zahlédl pár pádů a první genialitu pořadatelů. Ve chvíli, kdy se dav začal z kopce rozjíždět, nezrychlili a naopak upozorňovali všechny, kterým to jelo rychleji, aby nepředjížděli multimediální vodící vůz. Po pár vteřinách toto upozornění brali v potaz jen ti nejbojácnější a naopak většina  počkala na pořadatele tam, kde jim brusle na rovině sami zastavily.

To pořadatele zneklidnilo a tak zvolnili tempo. Na zhruba rychlost chůze, možná o něco méně. Ale my jsme nešli pěšky, my jsme jeli na bruslích…

To pár bruslařů (trekaři, já a ještě pár) znechutilo a tak jsme to brali různě: po chodnících, před pořadateli, před policií a snažili jsme se v tom najít aspoň nějakou zábavu. Moc se nedařilo. Občas jsem počkal na peloton a projel se  ním. Spíše skrze něj.

Dojelo se zpět na Palackého náměstí a otočilo se směr Podolí. Slovo dalo slovo a policejní vůz zrychlil – a my s ním. Pořadatele to z klidu nevyvedlo a dál jeli pomaloučku. Ty by snad nezrychlili ani kdyby padali volným pádem.

Takže jsme krouživým pohybem kolem davu zvolna postupovali určenou trasou. Nuda, nuda, šeď, šeď.

Obrátka v Podolí u bazénu a zpět.

O kousek dál jsem to vzdal: uklidil jsem se na chodník a do protisměru, šlápl do toho a zmizel směr Palackého náměstí s tím, že tam na ně počkám. Nevím, jak k tomu došlo- celou cestu jsem ho neviděl, ale T dojel předemnou. Já tedy druhý a třetí byl jeden Rus – styl hrozný, ale jelo mu to rychle. Pak zbytek trekařů, pak dlouho nic a pak oficiální dav.

Po proslovu zaexhiboval ještě pan V a to byl konec. Já si dal ještě street přes Letnou domů.

Jako již několikáté pondělí proběhlo Pardubické bruslení. A tentokrát vyšlo počasí. Konečně.

Do Pardubic jsem dorazil brzy a tak jsem si aspoň mohl v klidu projet město a stezku ke Kunětické hoře. Ve městě bylo pár zajímavých obrubníků či míst na skoky, takže o zábavu nebyla nouze. Na nějaké extrémnosti nedošlo, spíš tak, jak je v poslední době zvykem, na klid a pohodu.

Už cestou z Prahy mě ještě zaujala stezka Pardubice – Lázně Bohdaneč – Živanice. A možná ještě dál – to by chtělo otestovat. Ale na to bych si vzal druhé (rychlejší) brusle. Ale pohledem z auta bylo vidět, že celá tahle stezka je bruslaři využívána.

A co samotná jízda městem ? Nebylo to špatné. Zadání bylo “v červené” – v barvě sponzora. Červených lidiček bylo mnoho a barevný had v ulicích byl pěkný na pohled. Oficiálně jsme měli vyhrazenou polovinu silnice, ale tak nějak spontánně jsme si vyhradili ulici celou.

Ale atmosféra mi přišla taková..chladná. Nebyl problém, abych si půlku jízdy přemýšlel nad svými věcmi a jen periferně se věnoval jízdě a orientaci v davu. To není dobře.

Na závěr vyhlášení cen sponzorů, několik reklamních slov a konec. Nebylo to špatné, ale něco tomu tentokrát chybělo.