TiK

Tak jo. Šel jsem to doběhat v jedenáctz v noci, abych do konce září měl 2000km. No, podařilo se.

Ano, sezona čelovky je tu zpět. Jo a pro fotku jsem ji zapl naplno – bežně mi stačí první stupeň intenzity, ale to zas na fotce neni nic vidět.

Protože tohle není třetí vrstva gore-textové membrány, ale fusekle a díra jak vrata.

Ale na druhou stranu – to ještě pár kilometrů sloužit bude :)

Ještě jsem nebyl z letadla venku a už jsem šel běhat. Akce není špatná, ale vlastně všechny ročníky jsou plusminus to samé.

Pro nováčky pěkné, pro mazáky… nějaké osvěžení by bodlo.

Dovolená u moře v Bulharsku. Pro někoho válení se u bazénu a na pláži, pro mě válení se i bazénu a na pláži a běhání. Pokud to půjde.

Loni V půlce září, kdy počasí bylo chladnější, letos jsem to dostal koncem prázdnin v plné palbě.

Pro začátek doplním, že po maratonu jsem se uklidnil, měsíční objemy stáhl k cca 200km a spíš se flákám – ale běhám pořád.

Takže co u vody ?

První je počasí. 30C není žádný problém ani v podvečer, vlhkost vzduchu v číslech nevím, ale poprvé mi totálně selhalo funkční oblečení od Ronhillu. Nasáklo, že ho bylo možné ždímat, lepilo se, studilo a o nějakém komfortu nemohla být ani řeč. Překvapivě lépe bylo na slunci, kdy to přeci jen dokázalo vlhkost odvádět a vysoušet lépe než po soumraku.
Takže byla nutná aklimatizace, pomalé běhání do deseti kilometrů a fakt pomalu. Řekl bych, že zkusit přejít ve stejném objemu a výkonu z ČR do bulharského Primorska by bylo o infarkt – nebo o  nějaké nepříjemné překvapení.

Podle letošní zkušenosti by na aklimatizaci padl zhruba týden standardních běhů (5-10-x-10-10-x-20)  v rozumné rychlosti.

Trasy.

I když podle heatmapy ze Stravy to vypadá skvěle, v reálu je to horší. Po pláži je to kromě speciálů v písku na nic. Městem proudí davy turistu přes den i večer. A silnici mají jen krajnici, tudíž je to v dopravě. Zůstává tedy jen pár tras do přírody a promenáda.

Promenáda v Primorsku s betonovým povrchem a pokud se trochu zakličkuje v přístavu, dá se naběhnout tam a zpět 3km. Z jedné strany skála, z druhé moře. Lidí přiměřeně, v noci osvětlená (ohromné plus!). Pokud od vody fouká, poměrně snesitelné. Pokud vás baví běhat ovály, je tohle první volba.

Mě se ještě podařilo navázat nepříliš frekventovanou, ale stále osvětlenou trasou a zlepšit tak tam-a-zpět na 6km, což zbláznění trochu oddaluje. Je tu Strava segment a vedou ho převážně Češi.

Kudy do přírody ?

Volil jsem severní směr. Napřed kolem pláže Perla, kde zleva jsou nějaké místní vyhlášené mokřady. https://mapy.cz/s/cacahameto Což přináší, jako na hodně místech v lese, tuny hovad. Mě ani neštípaly, ale ometat je z obličeje co pár vteřin také není nic skvělého. Na silnici je také velký provoz, ale přes zjevný nedostatek dodržování pravidel to tak-nějak funguje stylem „ty pustíš auto, za chvíli tě zase pustí jiné auto jinde“. Karma v praxi.
Dá l jsem vyzkoušel dvě možnosti

Přímo na Beglik Tash

První jsou 2km asfaltkou, na plném slunci, stále do kopce. Jo, a celou dobu jí vidíte před sebou. A ještě je na ní ve Stravě sprintový a dost vytížený segment, takže zapomeňte na uspokojení z času.

Při první příležitosti doporučuji uhnout na polní cestu (pozor, hodně cest je tu přes značení v mapě spíš fantazii kartografa – občas to prostě vyjde lesem a doporučuju v telefonu GPS a mapu – není problém cestu totálně ztratit) a dát si pořádný kopec nahoru.

Ač je celkové převýšení do 200m, začínáte na nule a je to znát. Pokud v Praze běháte Petřín nahoru, budete jako doma.

Minete vyhlídku na Primorsko a přes záliv Kiten, pokocháte se, ometete hovada a kus z kopce je Beglik Tash. Nesmírnou výhodou běhu je, že při naplánování na podvečer bude turistůprostý. A jako místní atrakci (jednu z nemnoha) rozhodně doporučuji.  Má úchvatnou atmosféru a minimálně ještě v pět tam sedí babka ve stánku s chlazenou vodou 1.5l ze skvělé 2 leva. Ale při delším běhu (viz dále) bych s tím na sto procent nepočítal.

Jednou z možností návratu je otočit to zpět stejnou trasou. Z kopce kilometry skvěle naskakují a celkově  z Primorska je to 12km.

Podél pobřeží k majáku.
Za Perlou odbočit vpravo do lesa a hned vlevo. Opět doporučuji GPS a mapu – tam co loni jsem špatně odbočil i letos a bral jsem to pak lesem cesta necesta.

Vlastně trasa vede po silnici (v mapě) a jediné přístupové cestě na Maslen Nos – ale u nás by to byl pěkný trail. Kamení, vyjeté koleje, kus přes skálu – u běhu se rozhodně nebudete nudit, ale občas se tam snaží projet nějaké auto a já tam za cestu viděl spravovat dvě proražené duše.

Cesta se ale vine lesem a po seběhu z kopce je možné se osvěžit na pláži.

Pak už kamenito-prašnou cestou až k majáku – který je vojenský objekt a je za plotem. Ale stejně doporučuji zvolnit a mys  Maslen Nos si projit/proběhnout křížem krážem. Na jedné straně zátoka, na druhé nádherné útesy… Mě se tam moc líbilo.

Zpět to civilizace opět buď stejnou cestou nebo nahoru na kopec přes Beglik Tash – odměnou je nádherný lesní trail s výhledy na moře.

Je možné i „severní cesta“ dál podle pobřeží směrem k řece Ropotamo, ale to je celkově přes 20 a na to jsem neměl ani čas, ani sílu. Možná příští rok.

Tenhle okruh se dá za slušných 16km.

Pravidla ?

• Třeba jsou na tom ostatní lépe, ale znovu zopakuji, že  vzhledem k teplotě a vlhkosti je to výrazně náročnější, než je kdo zvyklý z domova.
• Další ponaučení ? Vzdálenosti. Něco se vám směrem po pláži/přes moře zdá kousek a ono si to vezme 5km na jednu cestu.
• Voda. Pokud není občerstvení v cíli, mít láhev a pít a pít. Podcenil jsem to na blblé desítce a měl jsem co dělat dostat se zpět.
• Silniční pravidla. Jak jsem zmínil, spíš nejsou. Ale stačí selský rozum a funguje to překvapivě snadno.
• Zdravit. Letos ne, ale loni mě pozdravení partě rybářů vyneslo grilovanou rybu a sklenici něčeho, po čem mám kocovinu ještě letos. Zobecněno – mimo střediska, kde místní stojí s nataženou rukou na bakšiš, jsou místo hodně v pohodě.

Tak to je z toho, co jsem za týden vyzkoušel a zažil, všechno a snad jsem si něco nechal na případné další návštěvy.

Aneb když se kilometry nabíhají jen ve Stromovce

Když to dupe a funí jako stádo divokých prasat, netřeba volat myslivce.

Musím se ještě vrátit k maratonu. Jasně, uběhl jsem ho budu o tom mluvit po zbytek roku, ale to teď nemyslím.

Mám na mysli jinou věc: první půlrok, kdy jsem intenzivně (mnooo) trénoval, měl jsem cíl. Pak cíl přišel, byl splněn… a co dál?

Jasně, běhám. Z měsíčních 300 jsem spadl na 200km, mám pocit, že se flákám, ale důležitější je otázka, proč běhám.

Nemám cíl a co horší, není to ani ta zábava, co dřív. Jasně, vypnout hlavu a utíkat do pryč je stále fajn, ale…

Znáte to, část věty před ale se nepočítá.

Jako vedlejší produkt jsem si přestal hlídat jídlo a to se také projevilo. #hrochbeha.
Musím se tedy vrátit k  tomu, proč běhám, co mi to přináší a jak pokračovat.

Přidat vzdálenost ?

Hned na začátku musím říct, že cíle jako ultra, přebíhání libovolného kontinentu a tak mě nelákají. To už je pro cvoky a podobné případy, v tom nevidím nic zajímavého. Jistě, dát si tůru jako nordicwalking na pár dní s batohem na zádech – skvěle. Ale běhat to?

Co zrychlit?

To už je zajímavější. Nicméně má konstituce je proti a při hltání kilometrů na čas odpadá možnost zastavit a vyfotit si hezké panorama či strom. Navíc krátké sprinty na Strava segmentech mě naplňují dostatečně.

Technika a vybaveni ?

Tomu jsem nikdy úplně nepropadl. Oblečení mám, protože je nesmírně praktické (kdo někdy běžel v bavlněném tričku, ví, o čem mluvím), boty jsou jasné (chystá se článek!), Garminy slouží a nákup nových gadgetů a měřidel rozhodně není hybnou silou k běhu.
Bude to chtít nový cíl. Chvilku to vypadalo na Hullský maraton. No jasně, kamarád přijel z Anglie a žertem zmínil, že mě přihlásí. Chvíli jsem přemýšlel, pak se lehce nadchnul a pak přišla realita – letošní je za necelé dva měsíce (drahé letenky a hlavně příprava) a pokud bude příští rok ve stejnou dobu, tak (protože návštěvy Anglie jsou vždy tak na týden s celou rodinou) to vyjde akorát na konec prvního měsíce v první třídě mého syna. A hned ho rovnou na týden vzit pryč není dobré. A single si zaletět do Hullu a zpět na závody je docela drahá sranda. 

Tohle byla spíš náhoda – ony ani další maratony mě bůhvíjak nelákají (byť dostat seněkam ke 4:00 by bylo moc fajn), ještěže RunCzech poslal otevření registrací na říští rok. Ale ten Pražský to nebude – pokud výrazně nezmění trasu, což asi ne. #nudaKNepreziti.

Sice je půlka léta, ale stejně už se tmí a kvůli rodině opět začínám běhat v noci. Takže ani v tom podzim/zima nebude jiná.

Kolektivní běh mě fakt neláká.

Prahu a okolí znám  nazpaměť.

Tak co bude ten impulz? A kam povede ?

Proletěl jsem nějakým křovím. Dobře, mailny, pár šrámů na nohou. Ale jako tohohle mazlíka jsem našel až ve sprše, skoro celého zabodlého di vnitřku lýtka.

U běhu to nevadilo, vyndavání bolelo dost…: