Rozbíhám rýmičku-[import z mamil.cz]
a moc se jí nechce. Takže jsem ji vzal na procházku na Vyšehrad. Po pár dnech mimo je vždycky nejhorší těch prvních pár běhů…
a moc se jí nechce. Takže jsem ji vzal na procházku na Vyšehrad. Po pár dnech mimo je vždycky nejhorší těch prvních pár běhů…
Jako obvykle – když plánuju, kolik, kde a jak, tak mě ve výsledku běh nejde. Nebavi. Nestojí za to.
A to je lepší se na to vykašlat, než se to snažit zlomit.
Kašlat na to – jde se na metro.
Po třicítce je takové divné se vrátit k pětce, desítce, klusavému nabírání objemu. Ale jinak to nejde, byť pocit, že bych to měl překonat a nejlépe dnes mám.
Takže pětka lehkým klusem v parku. A jak mi říkají nohy – rozhodně odpočaté do růžova ještě nejsou.
Tak jo, euforie trochu vyprchala, tudíž zpětně něco k nejdelšímu běhu, který jsem kdy dal. Třicítka.
A vlastně to ani nebylo tak náročné. Heslo dne bylo pomalu. Nikam se nehnat. Vlastně jsem se běžel podívat na spadlou Trojskou lávku. A než jsem to obhlédl, bylo sedmnáct pryč.
Ano, měl jsem pár přestávek – ale hlavně na focení lávky a obhlížení. Samotný běh byl v pohodě a kilometrové časy se nehoršily. Plus palivo – po jednom enduro snacku na 10 a 20 km. Nehodlám v praxi zkoušet jinou poučku: když potřebuješ dodat energii, tak je pozdě a měls to dávno udělat.
Držel jsem čas na 7 minut na kilometr – což je na jednu stranu žalostně pomalé, na druhou tam někde chci čas držet na delší vzdálenosti. A pokud se bude zlepšovat kondice, bude se krátit čas při stejném úsilí. Ostatně – přesně takhle jsem tempo plánoval.
Nejhoší byl 22-28 km. Ne bolesti. Ale strašlivě to neutíkalo. I jsem několikrát kontroloval, jestli mi nepadla GPS.
Nakonec, když už jsem věděl, že mi to vyjde akorát na 30 jsem ještě chvilku zvažoval, že to zkusím dál -ale pak jsem se uklidnil.
Asi i proto jsem ještě večer bez problémů fungoval, stejně jako další den. Ten jsem si ovšem vyhradil flákání se – přece jen to byla slušná námaha, takže si pauzu zasloužím.
Třicet za mnou, na čtyřicet dva se dívám s mírným optimismem.
Lávka ve Stromovce spadla. Je to zvláštní – chodil jsem tam, běhal jsem tam, mám to vlastně za domem – a najednou je pryč.
Když se to děje na druhém konci světa, nebo alespoň v jiném městě, je to … vzdálené. Tohle se mě dotýká osobně. Měl jsem to místo rád.
Jistě, rozbilo mi to pár tras na běhání – a jak pravila cyničtější cást internetu, stačí přejít na triatlon.
A tenhle čas už ani nevylepším, ani ho nikdo nepřekoná.
Škoda.
není běh :) Protože jsem na náhradním telefonu, který nezvádl víc aplikací najednou a ukončil mi trackování, tak de nic, tu nic.
Trasa ale byla stejná jako předevčírem – s jedinou změnou a tou je výběh nahoru už od Podolské vodárny.
Podruhé za pár dní Václavák a vánoční výzdoba se mi líbí čím dál víc. Fakt nádhera. Jen co budu mít normální telefon, tak budou fotky. Nebo že bych vzal kamerku a pobíhal jak idiot s kamerou na hrudi/čele ? Stejně to mám v plánu o víkendu…
A protože není záznam, nejsou rekordy a na pár segmentech jsem se hnal zhola zbytečně.
jako jdu se krátce vyklusat a pak je z toho poatnáctka. Alespoň pomalu – přes Nuselák do centra – musím říct, že vánočně vyzdobený Václavák vypadá skvělě a proklusat ho je fakt zážitek.
A když už centrum, Vánoce a historie, tak ještě Karlův most. A pak už v klidu po nábřeží až k Jeremenkově, kde jsem se podíval, za jak dlouho mi jede autobus a pak si ji eště vyklusal, protože trčet tam čtvrt hodiny by po běhu zavánělo zápalem plic.
To jsem fantazíroval, jak by se běželo na 2h+ smyčku Girls od Beastie Boys a do toho vzpomínal, na skejtovou U-rampu v Luxoru u Sakiho, kde na tuhle hodbu probíhala nezřízená skate/brusle session.
Taková ta, jak si na ni vzpomenete ještě po letech
nebolo přes Prahu během pro kolo a na kole (ze servisu) zpět.
Dvě zjištění:
Dohodli jsme se s V, že se proběhneme společně. On se dává dohromady po operaci, já po půlce.
A navic – má tendence vystřelit (na své poměry) rychle, takže záhy odpadne a musí zvolnit do chůze. Takže pro mě ideálná dělat mu balvan na krku a bezdit ho ze všech sil až k 7:30 na km.
První jsem úplně neodhadl délku na sraz – myslel jsem dva, dva a půl, byly to čtyři.
Pak tramvají na Malostranskou a přes centrum do Podolí. V klidu, pomalu, ať se dá povídat. Jen ten nedostatek odpočinku – nohy mě bolely a na těch necelých devíti jsem toho měl tak akorát. Až jsem zíral, jak moc špatné to bylo.
Nicméně V jsem udržel a celé to odběhl.