TiK

Konečně. Čas na brusle. Počasí. Chuť. Dobrý výběr mp3. Skoro ideální.

Hlavní plán byl projet si novou dálnici v Radotíně – Lahovicích, než ji oficiálně otevřou. Speciální doprava odjížděla z Smíchovského nádraží. Takže otázka: jak se tam dostat ?

Přes Letnou, Štvanici a centrum se mi nechtělo. Chotkovy sady mě nebaví. A pak stejně centrum je na houby. Plán B – nahoru na Vypich a ještě si sjet Motol. Jak jsem řekl, tak jsem udělal – a už se frčelo dolů.

Nahoře na mě pokřikovali nějací mladíci z auta (dole jsem je dojel, to už není na videu) a moc moc se divili. A zhruba v polovině kopce jsem mával na stříbrné auto, ať mě předjede. Nechtělo se mu (vlastně jí) a chvíli mě kryla zezadu. Nakonec zamávala a každý si jel po svém. Prima.

Z Motola po Plzeňské. Ježiš, jak dlouho už jsem to nejel…Až mě v polovině překvapily 3×3 schody. Kdysi jsem o nich věděl, teď jsem si dokonce zastavil a podíval se, cože mě pod nimi čeká. Ale jinak to bylo výborné – hudba se trefila, záplaty na chodníku lákaly ke skokům  – prostě super.

Dojel jsem na Smíchovské nádraží a hned autobus – směr dálnice.

• První díl – hrůza u Jesenice
• Druhý díl – Výborná projížďka mezi Lhovicemi a Barandovem
• Video z jízdy na inline bruslích po obchvatu

Z Jesenice do Lahovic ? Proč ne – ale jak ? Zkusmo přes Točnou a Dolní Břežany (místní parodii na skatepark jsem vynechal) směr Břežanské údolí. Zkusmo po levé straně silnici – tak, jak se má podle předpisů jezdit. Také jsem to málem odnesl, když proti mě jeli pumpičkáři, které předjíždělo auto. Samozřejmě si to namířili pro ně vpravo a já se musel vejít mezi ně a auto. Asi se blíží doba, kdy je prostě z kola budu strkat.

Zabočil jsem do Břežanského údolí – a to bylo velké zklamání. Na rozdíl od projížďky na inline bruslích po dálnici. Z Břežan přes Zbraslav (centrem, nějak jsem to netrefil, jak se mi původně zdálo. Ale jinudy to vlastně stejně nešlo). Zpět tou samou cestou – a v celé Zbraslavi jsem nenarazil na nějakou prodejnu s minerálkami. Ani Číňani, nic.

Zpět přes most a po cyklostezce směr Bráník, Vyšehrad…atd. Při podjezdu nové dálnice se skví cedule, oznamující vybudování vysute cyklostezky s rozpočtem 55 mio. Uch. Takových peněz…Vykašlat se na cyklostezku a rozšířit stávající úzkou cestu, která je velmi rušná, by mi přišlo jako dobrá nápad.

Dál to byla “jen” cesta po cyklostezce. Občas se v okolí něco mění (někde něco uklidili, někde se objevil skatepark, někdo ho rekonstruují).

O kousek dál jsou rozvěšení plakáty na nadcházející cyklojízdu a dál je cesta kolem benzinky a Žlutých lázní zdobena červenými, jakoby antukovými, pásy. Účel nejasný, ale jsou tam. Jupí.

Pod Vyšehradem je čerstvě rozkopáno, ceduli “cyklisto, veď kolo” ignorují úplně všichni. Ten jeden, který si myslel, že kvuli němu skočím do výkopu, už ji třeba příště ignorovat nebude.

Přes železniční most a kolem dnes posledního skateparku – na Smíchově. (Teď hledám článek, o kterém vím, že jsem ho psal a našel jsem jen to, že mi ty fotky kdysi někdo ukradl). Asi ho budu muset dopsat.

Zpět na Anděla, abych zjistil, že vlak do Řep nejede – tedy autobus. Vystupuji na Vypichu a přes Ladronku se vracím nad Strahov. Na sjezdu k Dlabačovu přichází další příjemné setkání: jedu z kopce, za mnou mikrobus s cizí SPZ. Uhýbám ke kraji a mávám na něj, ať jede – přidává, obloukem mě míjí. Z okýnek mává osazenstvo, vidím i vztyčený palec. Bus se zařazuje přede mne, dvakrát blikne všema směrovkama a je to. Celé v rychlosti kolem 40km/h. Nikdo nikoho nevytroubil, neohrozil ani se nenervoval. A kupodivu to i takhle jde.

Z Dlabačova kolem Hradu na Letnou. Na odbočce u Letohrádku mě brutálně vytroubí nějaké škoda120. Škoda, už jsem se chtěl radovat, že je víc řidičů fajn. A to už ukazuju rukou, že budu odbočovat. Ale co – chlapík si něco dokázal.

Na Letné už aní ani noha. Ani nezajíždím ke slalomu nebo lavičkám a točím to domů. Jsem úplně vyřízený. Odcvakávám si v mapě (gpsku jsem prodal, spíš mám v plánu tohle)a vychází mi rovnice (2 + 8 + 35 + 10 = 55km) A to, že něco bylo z kopce se nepočítá. Nejdelší úsek (35) byl z kopce do kopce a převážně po rovině.

Tak to mě snad nohy mohou trochu bolet, ne ?

V neděli se konala jízda na inline bruslích Mladou Boleslaví. A protože jsem tam už kdysi byl, lákalo mě to znovu. Tentokrát o to veselejší, že bez auta. Krátký pohled do gůglmaps, kde je tak asi nádraží a jedem.

Hlavák jsem, stejně jako skoro pokaždé v poslední době, proběhl na trase metro – pokladny- odjíždějící vlak. Ale stihl jsem to a motoráček, který pamatoval Adinu Mandlovou jako nesmělé děvče poprvé před kamerou se odkolébal směr Mladá Boleslav. S tím, že cestou proběhlo podrobné seznámení se všemi zastávkami, mezemi a úhory, co jich podle trati bylo.

Mladá Boleslav, hlavní nádraží. Pod tímhle honosným názvem se ukrývají tři až čtyři koleje kus za městem. Mapa nelhala, oči mě nešálily, bylo to daleko. Brusle na nohy, pohled do mapy (šmarjá, ať v mobilu baterii stačí) a jede se. Jako obvykle cestování zcela po čuchu – stačí znát směr, ono to nějak dopadne.

Dopadlo to tak, že skončily domy a vjel jsem rovnou do lesa. Něco je špatně. Konzultace s mapou – a ejhle, už jsem to přejel. Kus zpět a do pořádného krpálu nahoru.

Bylo by fajn jet ho dolů – ale je to jednosměrka, nepřehledná a dole křižovatka s hlavní. To by mě ani chrániče, ba dokonce ani helmička nezachránila…tak nic.

Po výjezdu na kopec (a třech vydýcháních cestou) se rozhlížím po krajině – a hurá, jsem poměrně blízko místa, kde by mohl být skatepark. Alespoň podle informací z netu. Ano, i takovým věcem občas věřím. Dojíždím na adresu skateparku  – a on tam roste obytný panelák. Navazuji první opatrné kontakty s domorodci a i bez výměny zrcátek a korálků se dozvídám, že “tam někam k lesu”. A to že pěkně děkuju.

Zkouším smlouvat s místními komunikacemi: když povedete přibližně tam, kam chci, pojedu po vás. Smlouvání selhává, sundávám brusle a jdu po krásné písčité cestičce do lesa.

A ejhle – je tam. Je to pocestný ! Nacházím skatepark a o pár minut později si laju, že jsem ho vůbec hledat. Podrobnosti, proč je tam moc na nic jsou o kousek dál.

Bomba. Zpovzdálí sleduji dvě silnice zpět do města. Jedna hlavní výpadovka, o kousek nad ní vedlejší silnice nízké třídy. Celkem bez problémů ji trefuji a vracím se do centra. Nebo jinak – do větší koncentrace zástavby.

Cestou chci doplnit cukry a vodu – jedu k Penny market. Nechci dělat problémy, tak pozorně sleduju nálepky na dveřích: zákaz psů a kouření. Fajn, jedu dál a vybírám zboží. Najednou se ke mně přitočí typ, v jehož přítomnosti většina lidí kontroluje, jestli ještě má peněženku v kapse: “Víš, že se ve všech super…eeee…hypermaketech nesmí bruslit ?”.  Místo “Cotoku*vaje?” či souhlasem dle výrokové logiky “ano” přeformulovávám odpověď do o něco přijatelnější podoby. “A ty seš co ?”. Když už jsme si potykali, tak proč, ne.

“Ochranka”, dí a loví po kapse něco, co mohlo být průkazka na mhd stejně tak, jako šerifská hvězda (Tesco, 49Kč). “Pokud je s něčím problém, volej policii, jinak mě neobtěžuj” končím konverzaci.

Problém byla pouze jedna pokladna na cca patnáct lidí – ochrankář (???) mě už jen sledoval z povzdálí a něco si mručel. Zvažuji možnost zavolat policii na individuum, které mě obtěžuje, pak ale vítězí chuť sednout si na sluníčko a nacpat se.

S plným břichem dojíždím do areálu sportovního klubu – a líbí se mi tam. Trasa na brusle sice není moc různorodá, ale prostě se mi tam líbí.

Program inline jízdy, inzerovaný od pěti, začíná krátce po páté příjezdem organizátorů. Odkládám se do trávy s knížkou.

Po nějaké době se to trochu zahustí a inline projížďka Mladou Boleslaví začíná.

V půli cesty jezdím v u-rampě, fotím a připadám si jak na Auto*matu.

A je konec. Možná na hřišti proběhlo nějaké ukončení či tak něco, ale já už plánoval vlak – půl hodiny mělo stačit. A stačilo by, kdybych věděl, kudy. Mobil skomíral na poslední čárce energie a proto jsem raději mapy šetřil.

Dokonce jsem absolvoval i jeden skoro downhill. Pár stovek metrů, ale jelo to pěkně. (Pro místní – Laurinova ulice. Vždyť jsem říkal, že skoro  downhill. Co jste čekali ?). Dojíždím na silnici, kterou jsem v poledne jel od nádraží a uvědomuju si, že to mám ještě poměrně daleko. Batoh na zádech (pokus o nalezení úložných schránek na nádraží selhal – nějak je tam zapomněli osadit) a zrychluju.

Nakonec mám náskok před vlakem skoro deset minut – které mi zpestřuji místní děvčata, veselá až na půdu, hlasitá ještě víc a používající milé oslovení “ty krávo”. Plýtvám na ně svým šarmem a sarkasmem.

Vlak překvapil – poprvé na nádraží, kdy jsem si přečetl, že končí ve Vršovicích. Tam ale zastávce nikdo nevěnoval pozornost a dojeli jsme až na Hlavák. Přestože na boku vlaku bylo opravdu “Praha – Vršovice”.

A to je vše. Mohu si odškrtnout další trasu a příjemné bruslařské odpoledne.

nic víc, nic míň. Více Alleyoop grindů a topsidů, méně čehokoliv jiného – včetně zevlování.

Boule – na holeni, jen malé. Takže vlastně pohoda.

Po delší době delší street. Počasí sice slibovalo něco mezi potopou, vánicí a koncem světa, ale nakonec bylo venku vcelku přijatelně. Okolí Hradčanské je stále místa rozkopané (široké okolí) a stále není jednoduché se na Letnou dostat. Nakonec jsem využil semaforu (nově vybudovaného) pro cyklisty – alespoň k něčemu je. Asi si vyasfaltovanou cestu skrze křižovatku plnou dlažebních kostek oblíbím.

Lavičky mě dnes nelákaly – raději drobnou projížďku. Kolem půjčovny a hospody, kde už je asi zavřeno definitivně. Nejen pro letošek, ale podle zvěstí tak nějak kompletně. Napořád. Ne že by to někomu chybělo.

Stejně to dnes nebylo úplně ono. Jel jsem s rukama v kapsách, sluchátka (dle aktuálních článků na bruslařských webech smrtelně nebezečný tvor, něco jako nemoc šílených krav nebo tak něco. Už si všude notují, jak by se to mělo zakázat) a okolí jsem vnímal jen tolik, abych se někde nezabil.

Na konci Kostelní byla akorát zelená na semaforu – prima to v plné rychlosti pustit směrem k Nábřeží kapitána Jaroše. Přes Štvanici, kde se jim konečně podařilo zaasfaltovat celý most a jen co déšť umyje hromadu jemného písku, bude to i sjízdné. Na Florenci padlo rozhodnutí, že si dám oblíbené kolečko, ale opačným směrem než obvykle.

Křižíkovou. Pomalu. Proti větru. Hnus. Nezměnilo se to až na Palmovku. Děs.

Kousek tramvají a vzhůru do tunelu – oficiálně stále zavřeno, neoficiálně přes beton otevřeno. Trochu nepříjemně bylo uprostřed tunelu – lehce se šeřilo a uprostřed nebylo vidět cestu – ani bílý pruh uprostřed, ani nic. Jen světlo na konci tunelu. Vědomí, že na krajích asfaltu jsou dvě krajnice vysypané štěrkem mi moc klidu nepřidalo. Dokonce jsem vytáhl ruce z kapes.

Dál až na nádraží to bylo v klidu a míru. To, že nějaké dvě bruslařky zaberou celou cestu našíř mě dnes nechalo v klidu. Co já bych se rozčiloval. Stačí, kolik reakci neprošlo ke článku o závodech ve freestyle slalomu. To že jsem směšný bylo to nejmenší.

Momentální nápad přesunout se na Masaryčku a vlakem se posunout buď do Ruzyně nebo alespoň do Veleslavína byl shledán dobrým. Dojel jsem na nádraží a v plné rychlosti zapadl do vlaku, zabouchly se dveře a jelo se. Průvodčí mi ještě vysvětlil, že je to spěšný vlak a tak se nestaví v Ruzyni – pro mě Veleslavín, konečná stanice.

U nádraží tam nacvičují výkopy na nové metro – oblíbená trasa je na začátku zúžená, o kus níž také. Dokonce je tam provoz sveden do jednoho pruhu – tak nějak jsem si říkal, k čemu jsou tu tam ty žluté čáry a najednou auto v protisměru. Tedy – ve svém směru, ale proti mě. Překvapí.

Pod Bořislavkou proběhl test koleček – rozjet se ulicí Starodejvickou a sledovat, kam to půjde do protisvahu. Bylo to prosti větru a tak to nešlo. Bída s nouzí.

Pak už jenom prokličkovat ke Kulaťáku a konec.

Pod olověným nebem, celé proti větru. Tak jaké to asi mohlo být ?

Na Letné to ještě šlo, když jsem vyjel na Ladronku, stihl jsem jen dojet na Strahov a počkat na autobus – pršelo. Celkový čas na bruslích: cca 45minut.

Nepotěšilo.

mě bruslení opravdu nebavilo. Takže tak.

a místo věnování se Kalužům, Bémum a podobným pitomostem jsem vyrazil na brusle.

Užíval jsem si modrého nebe a slunce, jen tak pojezdu na pohodu – spíš pár skoků, něž hoblování laviček (které jsou stále ve výborná kondici) a pokusů dojet na Letnou na bruslích a moc při tom neublížit ani sobě, ani okolí. A ještě jsem uvítal podzim.

A ještě pro mě dvě videa:

Když na poštu, tak tak, abych se projel. Aspoň přes Letnou.

Cesta tam s větrem v zádech byla hodně rychlá (trochu tomu napomáhal chystající se fotbal a policie všude (skoro všude)). Ono z jedné strany fanoušci a z druhé zásahovka PČR dokáže znepokojit až až.

Cestou zpět jsem se stavil u Trnky (a Radka). Že v hnusném počasí měl Radek zavřenou půjčovnu chápu, to že zabouchl i Trnka hospodu (fotbal byl, velkou TV tam má, to by někoho nalákat mohlo) překvapilo.

Cestou přes Stalina jsem se zájmem sledoval postup fotbalových fanoušků – od Staroměstského náměstí postupovalo stádo fanoušků, obklopené policií. Sem tam nějaké dělbuchy, sem tam nějaký chorál, ale jinak vcelku v klidu. Nahoře u na Letné bylo v pohotovosti několik desítek policistů a psovodů, kteří dav spolehlivě odstínili od zbytku normálních lidí.

Poprvé po dlouhé době jsem neměl v přítomnosti Policie pocit ohrožení. Super.

Pak už jsem jen lehoučce zevloval. Nějaké 360ky, sem tam něco málo. Ale spíš jsem se jen tak projížděl, abych v současném letním počasí nezmrzl. Do triků se mi ani nechtělo – divné.

Nakonec odjezd přes čerstvě vyasfaltovanou Hradčanskou – jsou prima vystouplé kanály a stavební bordel na silnici – je přes co skákat. Nebo aslepoň přes přechody :)

  Spravil jsem si brusle. Tedy spravil – použil méně zničené díly místo těch úplně na odpis.

Kola

To na fotce je mé zadní kolečko. Z původních 80mm aktuálně 65. Za povšimnutí stojí ty praskliny středu.

Rám

To je větší problém. Přední část je z grindů sjeta do tloušťka listu papíru a při každém dalším triku se opírá do kola. O pevnosti uložení prvního kola lze také poměrně úspěšně pochybovat.

A co s tím ? Nic. Ještě mám z minulých bruslí jeden rám, který je v lepším stavu. To by mi na zbytek sezóny stačit mohlo. Co si pořídím příští rok netuším – výběr (pro mě) není.

A ano – z tohoto pohledu – levá strana byla stejná jako pravá. Zadní část na tom není o moc zdravěji.

Začínám brousit poslední funkční rám a pevně doufám, že ještě chvíli vydrží. Prosím.

na cestě Alza-Vinohrady – Letná. Alespoň že jsem si dal Vinohradskou a nakonec se stavil i na Merkurii – dalších z poměrně zásadních míst pro skejťáky a bruslaře.

Jo, a také jsem se rozplácl u Stromovky – neviděl jsem / přehlédl jsem řetěz přes cestu. Na poslední chvíli jsem šel pod něj a odnesly to hlavně kalhoty, o něco méně kůže.

Chvíli jsem zvažoval zdokumentovat místo, zavolat policii a začít to hrotit kolem “jen-tak” řetězu přes cestu, ale čím déle jsem nad tím přemýšlel, tím to bylo celé nejednoznačnější – takže to asi nechám plavat.