TiK

Objevila se cedule, čeho se bude týkat plánovaná rekonstrukce hřiště gymnázia Nad štolou.

s takovou se do Bráníka nedostanu. Pořád to vypadá na déšť.

Aspoň pár grindů na Letné a pro dnešní den zábavnější zdrbnutí všech okolních bruslařů s A. Snad bych se měl méně zajímat o bruslení a více o lidi kolem – tolik počátků i konců vztahů, které prošly kolem mě, zatímco jsem se proháněl na bruslích…

hřiště na Letné se rozeběhla. Toto hřiště bylo poměrně významné pro inline bruslení v Praze. Byla tu jedna z prvních prodejen inline bruslí – Miami sports. Začínalo tu mnoho jezdců – jmenovitě Tomáš Rousek nebo já :) Vznikaly tu první improvizované překážky – funboxy či rail z fotbalové branky. Bohužel domek s úžasnou polohou pro bruslení časem zpustl a nakonec ho dorazil požár, který založili údajně bezdomovci poté, co v Národním technické muzeu ukradli králíky a chtěli si je upéct.

Hřiště bylo sice nějakou dobu neudržované, ale hojně využívané. A teď se bude opravovat. V plánu je několik hřišť a bůhví co ještě.

Zároveň to jsou poslední chvilky provizorního railu.

S firmou Linhart jsem v kontaktu – snad sdělí další podrobnosti o rekonstrukci.

Po včerejší průtrži mračen to bylo složitější. Brusle sice na sluníčky uschly, ale domů jsem zmizel při prvním náznaku bouřky. Která přišla tradičně v šest večer.

Na Letné bylo zajímavých pár jezer. Kromě nich už nic – nikdo nepřišel zmoknout…

pravidlo číslo jedna: Mokrý mramor klouže.

V noci jsem spal minimálně, ráno brzy vstával a odpolední zdřímnutí tomu moc nepomohlo. A podle toho i vypadalo bruslení.

Pár triků na Letné jsem zkusil, ale vcelku nic z toho nebylo.

Další část jsem nechal na nové hračce: twitteru. Nakonec jsem zajel na skoro večeři a díky tomu, že NEBYL country čtvrtek jsem si ji i vychutnal.

A pak už jen dojet domů.

pěšky. Obzvlášť, když mě bolí noha, že sotva vypajdám do schodů. A ani nevím z čeho. Nikam jsem nepadal, ani intenzivně nejezdil.. Nevím. Ale ono to snad přejde.

Přes Letnou jsem ale šel pěšky s foťákem. Moc se fotky nedařily – takže snad jen jednu bruslařku a jednoho skejťáka.

či “proč to nedělám častěji”.

Dnes se M rozhodla (a překvapila tím všechny zúčastněné) jít na brusle. Wow. Bleskově jsem zorganizoval půjčení u R, protože už bylo po docela dost hodin a on normálně zavírá v osm.

Takže M a L dorazily, M nazula brusle a společně jsme ji donesli/dovezli do trávy. Normálně při výuce bruslení lidi proháním po trávě déle, ale ona neměla tolik času a já chtěl, ať se trochu projede.

Prvních pár základů v trávě a šup na asfalt. Pár klasických začátečnických chyb, ale jinak ji to šlo dobře. Sice měla strach, aby se to nerozjelo moc rychle a tak. Ne že by se to na rovině mohlo rychle rozjet, že ?

Několikrát M pobavila – chystala se spadnout, ale dojela aspoň dva metry k trávě a teprve do ní padla. Mohla si to ušetřit, nabrat rovnováhu a pokračovat…

Nakonec jsme přejeli Letnou. Pokud jsem ji dodával psychickou podporu držením za ruku, šlo to dobře. bez ní to bylo výrazně slabší.

Ale na první jízdu na bruslích to vůbec nebylo špatné. A příště to bude ještě lepší.

A proč že to nedělám častěji ? Protože jednou za čas je to příjemné, ale vysvětlovat to skupině lidí stále dokola je děsivá nuda.

Dneska jsem se dostal ven až k večeru. A zahájil jsem vcelku obvyklou trasou: Stromovka.

Zajímavou změnou byly pokácené stromy u cesty – vyzkoušel jsem na nich pár grindů a kromě toho, že na mě kolemjedoucí bruslaři koukali jak na blba to další uspokojení nepřineslo.

Stejně jako ogrindování dostupných laviček a pár třistašedesátek přes bordel na zemi.

Zaujala jakási inline škola (? – Motali se tam a jeden, co nevypadal na bruslích tak zoufale jako ostatní, vysvětloval). Dokázali zabrat největší křižovatku ve Stromovce a kolemjdouci lidé či okolní provoz jim rozhodně tep nezvyšoval.

Prostě banda bezohledných hobíků. Nebo hoblíků ?

Přes Stromovku to Tróji ke slalomářskému kanálu. Tam se také motalo pár fitnessáků, ale v podkritickém množství.

U cesty jsem tam objevil sadu polozapomenutých laviček – takže příště nezapomenout vosk.

Přes most do Holešovic a vcelku najetá trasa po nábřeží. Betonové bloky na skoky, grindy a sem tam něco na grindy.

Pak rychlá průjezd obchoďákem (jen parkoviště) na Palmovce a směr Florenc.

Tam je ukrytých několik zábradlí na zevlování – nic velkého, ale jen tak během jízdy tam poslat pár triků a jet dál. Plus jedno, na které mám zálusk dlouho, ale přesně naproti němu je několik laviček většinou obložených geronty a já nepotřebuji tak velké publikum k tomu, jak si rozbiju hubu.

Až k Národnímu divadlu vcelku příjemná cesta – nikam jsem nespěchal a po dlouhé době jsem si s bruslemi (a vlastně i na nich) hrál. Každý přechod, každá prasklina byla důvodem k nějaké drobné akci. Moc příjemný zážitek.

Od Národního tramvají na Bílou Horu. A přes Ladronu a Strahov downhill zpět. Moc mi to nejelo, ale nově instalovaný radar mě asi zachytil a zahlásil 55 km/h. Ale možná že se mu něco zdálo.

Na Ladronce se prohánělo pár bruslochrtů, ale konflikt se nekonal. Žádný se nekonal ani cestou po silnici kolem Hradu a skrze Letenské sady.
U slalomu už nikdo nebyl – a skoro nikdo nebyl ani vu půjčovny a občerstvení. Protože tam na to také kašlou jak můžou a klidně zavřeli před osmou, že je to nebaví. Takže plán na dobrou polévku byl zmařen a já se už jen cestou zpět projel po pár lavičkách.

Po nich se také proháněli mladí hoši. Image dobrá, brusle také, ale jinak bruslaři na hovno. Skočí na zídku, ujede tři a půl centimetru a hned se jde pochlubit hloučku chichotajících se mrcinek, jakej že je drsnej. Na to jsem neměl ani nervy, ani náladu. Bohužel je ale zaujaly moje brusle a tak mě následovali po celém Stalinovi, že jim asi jako něco předvedu. Což se mi po těch 20km prokládaných triky ani moc nechtělo.

Nakonec odjeli ke svým mrcinkám věku 10,5 roku bez invektiv z mé strany. A já se v klidu projel – ale už opravdu relaxačně. I když –jedna zídka, která byla na jaře hodně úplně moc nejvíc vysoká je teď tak akorát. Takže úspěch.

A to je pro dnešek vše.