TiK

Po delší době delší street. Počasí sice slibovalo něco mezi potopou, vánicí a koncem světa, ale nakonec bylo venku vcelku přijatelně. Okolí Hradčanské je stále místa rozkopané (široké okolí) a stále není jednoduché se na Letnou dostat. Nakonec jsem využil semaforu (nově vybudovaného) pro cyklisty – alespoň k něčemu je. Asi si vyasfaltovanou cestu skrze křižovatku plnou dlažebních kostek oblíbím.

Lavičky mě dnes nelákaly – raději drobnou projížďku. Kolem půjčovny a hospody, kde už je asi zavřeno definitivně. Nejen pro letošek, ale podle zvěstí tak nějak kompletně. Napořád. Ne že by to někomu chybělo.

Stejně to dnes nebylo úplně ono. Jel jsem s rukama v kapsách, sluchátka (dle aktuálních článků na bruslařských webech smrtelně nebezečný tvor, něco jako nemoc šílených krav nebo tak něco. Už si všude notují, jak by se to mělo zakázat) a okolí jsem vnímal jen tolik, abych se někde nezabil.

Na konci Kostelní byla akorát zelená na semaforu – prima to v plné rychlosti pustit směrem k Nábřeží kapitána Jaroše. Přes Štvanici, kde se jim konečně podařilo zaasfaltovat celý most a jen co déšť umyje hromadu jemného písku, bude to i sjízdné. Na Florenci padlo rozhodnutí, že si dám oblíbené kolečko, ale opačným směrem než obvykle.

Křižíkovou. Pomalu. Proti větru. Hnus. Nezměnilo se to až na Palmovku. Děs.

Kousek tramvají a vzhůru do tunelu – oficiálně stále zavřeno, neoficiálně přes beton otevřeno. Trochu nepříjemně bylo uprostřed tunelu – lehce se šeřilo a uprostřed nebylo vidět cestu – ani bílý pruh uprostřed, ani nic. Jen světlo na konci tunelu. Vědomí, že na krajích asfaltu jsou dvě krajnice vysypané štěrkem mi moc klidu nepřidalo. Dokonce jsem vytáhl ruce z kapes.

Dál až na nádraží to bylo v klidu a míru. To, že nějaké dvě bruslařky zaberou celou cestu našíř mě dnes nechalo v klidu. Co já bych se rozčiloval. Stačí, kolik reakci neprošlo ke článku o závodech ve freestyle slalomu. To že jsem směšný bylo to nejmenší.

Momentální nápad přesunout se na Masaryčku a vlakem se posunout buď do Ruzyně nebo alespoň do Veleslavína byl shledán dobrým. Dojel jsem na nádraží a v plné rychlosti zapadl do vlaku, zabouchly se dveře a jelo se. Průvodčí mi ještě vysvětlil, že je to spěšný vlak a tak se nestaví v Ruzyni – pro mě Veleslavín, konečná stanice.

U nádraží tam nacvičují výkopy na nové metro – oblíbená trasa je na začátku zúžená, o kus níž také. Dokonce je tam provoz sveden do jednoho pruhu – tak nějak jsem si říkal, k čemu jsou tu tam ty žluté čáry a najednou auto v protisměru. Tedy – ve svém směru, ale proti mě. Překvapí.

Pod Bořislavkou proběhl test koleček – rozjet se ulicí Starodejvickou a sledovat, kam to půjde do protisvahu. Bylo to prosti větru a tak to nešlo. Bída s nouzí.

Pak už jenom prokličkovat ke Kulaťáku a konec.

Pod olověným nebem, celé proti větru. Tak jaké to asi mohlo být ?

Pořadatelé Bruslení městem upřesnili trasu pro jízdu městem

Pořadatelé letošního Bruslení městem dnes upřesnili trasu jízdy bruslařů městem. Akci pořádá v neděli 12. září od 18:00 do 19:30 hodin Městská společnost Sportovní a rekreační areály, která vystřídala soukromého organizátora Petra Manďáka, jenž se rozhodl letos už podzimní díl atraktivní akce nepořádat.  Celé bruslení bude situováno do areálu Městského stadionu.

Šest kilometrů trasy v pár přilehlých ulicích ? No nevím – zatím mé nadšení poměrně ochladlo.

Jedna z posledních letošních jízd – a vydařila se. Moc.

Trasa byla kombinací dříve ježděných – a to ne jako průnik, ale jako součet – takže byla dlouhá a projela skoro celé centrum Pardubic a okolí.

Přes startem Městské policie připravila akci – měření rychlosti. Radar, rovinka a sprint. Občas to dal někdo přes třicet. Já se neúčastnil – přijel jsem příliš pozdě a fronta byla dost velká, aby se tak akorát odbavila před zahájením jízdy.

Bruslařů přijelo dost a dost – odhadem jezdí stabilně něco kolem čtyř stovek.

Tempo – tradičně. Vepředu za radiovozem pomalu, na konci docela fofr. Nikde se nestaví a také to jde. Policie zastavuje dopravu, ale jinak se do ničeho neplete. Organizátorů pomálu, ale vždy jsou vidět někde, kde to má smysl. Řidiči většinou chápaví, často, když vidí, že bruslaři operativně zabrali dva pruhy, sami zajedou ke kraji a počkají, až se to přežene. Nikdo netroubí. Ráj na zemi, peklo na zemi je jinde.

Bruslaři jsou rozmanití – od pár agreivkářů přes speedaře. Převládá starý dobrý fitness a brusle jsem viděl i Roces ATH nebo Bauery FX 3 (pravěk ze všech pravěků největší).

Jediné negativum byla čerstvě pokropená a umytá ulice – ale myslím, že tohle v silách organizátorů opravdu nebylo. Spolu s dost lidmi se uklízím na chodník.

Po deseti kilometrech je konec. Stádečko zatáčí na parkoviště, já loučení vynechávám a pokračuji dál na projížďku.

Bylo to opravdu dobré, moc dobré. Už se těším na příští rok. A vůbec – kam se Praha hrabe…

Už se zvolna blíží konec sezony a tak se nedá než navštěvovat všechny akce, které se nabízejí. A tohle pondělí, jako každé první v měsíci, vedla cesta do Pardubic.

Počasí bylo po delší době super, takové babí léto. Na slunci teplo, ve stínu zima. Ale optimističtěji – raději léto.

Z nádraží krátký výlet pro perník (Pardubice, pamatujete ?) a zpět uložit batůžek do nádražní skříňky. Tak moc nerad jezdím s něčím na zádech…a hned přes město směr Lázně Bohdaneč a dál – jako minule. Přestože je to nesmysl, asfalt mi přišel výrazně horší. A tím pádem i cesta pomalejší a celé to bylo nějaké dlouhé.

Za Bohdančem jsem dojel partu bruslařů – sice zabírali celou stezku, ale nějak jsem je minul.

A to nemluvím o tom, že místo ledové tříště měli jen nic moc zmrzlinu. Naopak cestou zpět to byla naprostá nirvána: slunce, modré nebe a hned vedle sekali trávu – takže vůně čerstvě posekané trávy. Už mi nechybělo opravdu nic.

Nikam jsem se nehnal a tak jsem samotné oficiální bruslení stihl  tak akorát. A bohužel jsem neobjevil stavbu pardubického betonového skateparku. Nepomohlo ani hledání v mobilu, protože odkaz z Kde bych si rád zabruslil je mrtvý a na skaterocku je jen prázdná stránka.

Po skončení akce co ? Světlo bylo, teplo už moc ne – ale domů se mi ještě nechtělo. Možností moc neznám, zbývala tedy jistota a směr Kunětické hora. Nicméně jsem si ukousl asi až moc velký kus krajíce – nedojel jsem. Foukal ledový protivítr (který se samozřejmě otočil, jen co jsem se začal vracet.

Mělo to něco do sebe. Ledový vítr, hudba (Faithless – Sun to me, Jay-Z – Empire State od Mind), svaly a šlachy někde na hranici bolesti, pohled upřený kamsi na konec stezky a v hlavě prázdno. Vpravo temné stmívání, vlevo krvavý západ slunce. Občas proniklo skrze sluchátka zaskučení větru.

Zvláštní. Hodně zvláštní, ale skvělé.

Zpět přes město na nádraží a bez dalšího plánování mi za pár minut jel vlak. Bylo to skvělé.

Večer jsem byl v kině – takže otázka, jak se do něj dostat je zodpovězena jednoduše: na bruslích. Kino na Andělu, trasa jasná – autobusem (když už mám stejně boty s sebou) někam na Ladronku či Strahov a z kopce dolů.

Nakonec jel prní autobus na Strahov – u stadionu ven, brusle na nohy a vzhůru dolů. Ale SAKRA – vichr. Co vichr – matka všech větrů se tam objevila. Jel jsem “Nový Strahov” a celou první polovinu jsem se odrážel. Odrážel. Tam, co se normálně brzdi nebo jede samospádem, tak jsem dřel jako blázen. Hnus.

V poslední zatáčce začínala kolona aut, takže na trávu a to, že jsem neměl zelené zuby, je více méně náhoda.

Na Plzeňské už jen tak v klidu po chodníku (i takové věci se mi dějí) a v naprostém klidu, o dvacet minut dříve, na Smíchov.

Cesta zpět byla tradiční – přes nejbližší most k Tančícímu domu (odněkud zleva pouštěli čínské lampiony – moc pěkně se na to dívalo), po nábřeží kolem Národního (teď je tam v rámci nějakého umění trávník a několik prolejzaček) a Perlovkou a Pařížskou na Letnou. Tam jsem si ještě chvíli zablbnul ve světle lampy na lavičce a konec.

KDY: 28.08.2010

KDE:PAROVIŠTĚ U BOTELU RACEK – PODOLSKÉ NÁBŘEŽÍ NAPROTI PLAVECKÉMU STADIONU PODOLÍ

SRAZ: 20.00 hod
START: 20.30 hod

• Trasa dlouhá 12km – rovný povrch
• Doporučujeme helmu a chrániče Pro děti do 18 let povinná!
• Po celou dobu akce je zajištěna asistence POLICIE ČR a zdravotnické služby
• Jízdu řídí tým instruktorů inl-ine bruslení
• Na místě možno sjednat kurz in-line bruslení

Plakát – velký

Po dlouhém hledání a krátkém pojezdu ve skateparku mě čekala ještě cesta domů. Celé to bylo zpestřené totálním staveništěm a loukou na cestě z parku. Ono se řekne dostat se přes dálnici, ale jak, když je podjezd daleko a v neschůdném terénu. Tohle scházet na bruslích je lahůdka.

Plus malý komický výstup na téma “Používejte rozum”:

Meteorologové slibovali děs a hrůzu, ale nakonec mě lehký deštík dostihl na Nuselském mostě. Málo na promoknutí, dost na mokro a klouzavý asfalt. O přechodech nemluvě.

Nedá mi to, abych tu nezopakoval fotku: rail prorostlý křovím se hned tak nevidí.

Velmi výrazně jsem zvolnil a pokračoval domů. Vynechal jsem sjezd Václavského náměstí a uhnul přes Ječnou a Karlovo náměstí. Nakonec se jelo docela dobře – nikam jsem se nehnal a velmi, velmi pohodovým tempem jsem dojel pod Letnou.

Nejmokřejší byly schody – šlapal jsem je nahoru a bylo jako po mýdle. A to není vcelku žádná metafora.

Na Letné samotné bylo sucho. Ech. Už se mi ani nechtělo na žádnou zídku a tak už to bylo nejkratší cestou domů (což znamená Letenskou pláň tam a zpět).

Objevil jsem ho na internetu a podle fotek to vypadalo tak strašně, že jsem ho musel jet navštívit.

První problém byl objevit ho. I s mapou a adresou to nebyla žádní sranda – skatepark je velmi dovedně ukrytý. Přístup napřed po asfaltu mezi domy, pak po škváře (moc bezva na brusle). A nakonec zrezivělou branou (nápis Arbeit macht Frei chybí, styl je to podobný).

První pohled je dost tristní – tráva, betonová zeď plná grafity… Je třeba se rozkoukat. Objeví se poměrně slušný funbox, podivný nájezd a dva raily.

První kroky na asfaltu. Co to  ? To není asfalt, to je dlažba. Bližší prozkoumání přinese objev, že je to opravdu asfalt. Hrubost přehrubá, spáry velké, malé i velké kameny rozeseté po celé ploše. Oj, mizerné.

• Funbox je sice malý (tedy nízký), ale jinak použitelný. Celý skatepark se lehce svažuje, takže z jedné strany je to lepší.
• Nájezd. Plechové cosi, pekelný sklon. Nepoužitelné.
• Raily. Fascinující je prorůstání akátů skrze raily. Přestože jsou navoskované a jedou dobře, křoví tam spokojeně roste a roste.

To je celé.

Údajně byly kolem dokola rampy a nájezdy, ale to je už dávno pryč.

Subjektivně ? Na to že je to tak mizerné se mi tam jezdilo poměrně dobře. Funbox svádí k lehoučkým grindům a šikmý rail je srandovní.

Stojí to za návštěvu ? Kdyby to bylo někde blíže či lépe přístupné, tak by to jako zastávka na streetu byla docela příjemná. Ale v rámci totální nedostupnosti je  návštěva ztráta času a sil.

na cestě Alza-Vinohrady – Letná. Alespoň že jsem si dal Vinohradskou a nakonec se stavil i na Merkurii – dalších z poměrně zásadních míst pro skejťáky a bruslaře.

Jo, a také jsem se rozplácl u Stromovky – neviděl jsem / přehlédl jsem řetěz přes cestu. Na poslední chvíli jsem šel pod něj a odnesly to hlavně kalhoty, o něco méně kůže.

Chvíli jsem zvažoval zdokumentovat místo, zavolat policii a začít to hrotit kolem “jen-tak” řetězu přes cestu, ale čím déle jsem nad tím přemýšlel, tím to bylo celé nejednoznačnější – takže to asi nechám plavat.

Tedy nás – bruslaře. Ať už shodou okolností občas někde postaví něco pro cyklisty, brusle mají smůlu.

Jsou prostě jen sportovní náčiní určené k jízdě po vyhrazeném místě, nikoliv možnost dopravy (jako třeba v Pardubicích).

Tomu odpovídají i stavy stezek odnikud nikam v délce pár kilometrů.

A teď rekonstrukce Letné/Hradčanské a přilehlého okolí.

Cyklostezka přes Letnou: – nepoužitelné

Hradčanská: vydlážděno – nepoužitelné

Cyklostezky v okolí – krom červené i zdrsněný povrch – nepoužitelné

[poll id=“2″]