Konečně se ukázalo slunce. Takže honem na Letnou a kolečko po Praze.
Tam mě to ale po chvíli přestalo bavit a pokračování na steetu na sebe nedalo dlouho čekat. V podstatě nic mimořádného – snad až na Vltavské jízda po zábradlí, abych se vyhnul kostkám.
Nakonec přes centrum zpět na Letnou.
A to je vše.
tedy – to není přesné. Prostě nás ignoruje. Což je ve výsledku jedno. Viz minulý článek. Takže pokračování trendu zklidňování a vše pro chodce se dál dláždí.
Tentokrát Náměstí svobody. Pár schodů, které by si vlastně také zasloužily své místo v historii je komplet vydlážděno. Zabité schody a mě mizí další příjezdová cesta k domovu.
Jak jsem mohl zapomenout – jezdím tam skoro každý den.
Vltavská.
Vzadu za metrem je malý plácek, kde se kdysi (rok tak 93) jezdilo na skejtu. Wallride, na boardslide tam ležel železniční pražec. Postupně ale skejťáky vytlačily smažky a šlo to do kytek.
Druhou částí jsou dvě betonové římsy. Spodní jen tak, horní je už docela výzva. I dnes se na nich jezdí – ale hlavně skeťáci na cestě z/do štvanického skateparku.
Vlastně pořád skoro stejně. Variace na trasu Hradčanská – Pankrác. Občas přes Stromovku, občas pd Vítkovem. Ale v zásadě pořád to stejné.
Ne že by mě to nudilo – to v žádném případě.
Ale není příliš o čem psát. Na stejných místech si dávám stejné triky, užívám si noční Prahy a mám se dobře. Nicméně se mi po každém večeru nechce psát, jak to bylo super.
Takže tak.
Na samém začátku jízd to byl boj, nepřátelské akce nejen cyklistů, ale všech, kdo chtěli omezit auta a učinit Prahu o něco snesitelnější i pro další formy pohybu.
Od guerillových akcí postupně cyklojízdy procházely vývojem: jednání s magistrátem, budování stezek, oslovování a projevy politiků. Prostě normální vývoj.
Dnes se už ani neprotestuje. Nečtou se prohlášení, nevznášejí se požadavky. Všichni už (i díky internetu) vědí co se děje a maximálně si povzdychnou, kolik že mega zase stálo pár metrů cyklostezky. Politici slavnostně občas někde přestřihnou pásku a je to. Z protestu se stala “jen” vyjížďka.
Což bylo samozřejmě fajn. Projet část Prahy, kam se obvykle na kole odváží jen sebevrah, na kole je zajímavý zážitek. Vše za doprovodu policie, pečlivě organizováno, naplánováno.
To stále ještě není špatně. Je to vývoj a původní idea by při současných tisících účastníků byla neprůchodná. I když – zablokování magistrály na podporu požadavků ne v sobotu dopoledne ale řekněme v pátek odpoledne – kolaps jistý a při pár tisících účastníků by byla policie vcelku bezmocná. Ale zpět.
Ta jedna myšlenka, která mi už chvíli bloudí hlavou. To je možná jádro toho celého.
Praha nás nechce. Praha neví co s námi.
Je to jednoduché. Cyklisté si vydupali status alternativní dopravy (nic pejorativního, tuším, kolik práce to muselo dát). Počítá se s nimi, řeší se pro ně možnosti dostupnosti cyklostezek.
Nic. My jsme sport. Praha nám občas vyhradí nějakou cestu, ke které můžeme dojet autem (ne, do MHD oficiálně nesmíme), občas nám zavře kus silnice a mohou se udělat závody pro pár stovek organizovaných rychlobruslařů. A to je vše. Skateparky primárně pro skate (na těch deset agresivkářů to stačí). A to je opět vše.
(Údajné) stovky či tisíce bruslařů (obyčejný fitness, nebo pro zábavu, chcete-li. Zmiňováno ve většině článků o inline bruslení) mají povolenou stezku odněkud někam. Spíše než povolenu jsou tiše trpěni na stávajících cyklostezkách. K nim mohou prakticky jen autem – do MHD s bruslemi nesmí a použití bruslí jako individuální osobní dopravy je čirá utopie. Většina chodníků v Praze se při rekonstrukci dláždí, vyhrazené cyklostezky přecházejí v cyklokoridory (silnice na kraji s piktogramy), kde se bezpečně necítí ani cyklisté. Na chodníku (většinou dlážděném) mohu jet maximálně rychlostí chůze, na silnici nesmím vůbec.
A pak se divím, že bruslení provozují motorové myši, zvyklé jezdit na okruhu dokola či tu samou trasu tam a zpět, tam a zpět…
Dobře. Brusle jako doprava. Bylo by třeba jednat s Prahou o parametrech cyklostezek, aby byly použitelné i pro bruslaře. Jako minimum. Vyhrazené inline trasy, inlinestezky a s tím související infrastruktura je … no, dáme si deset vteřina konec smích a vydýchání.
Vždyť i inline jízdy Prahou neprobíhají “super, zavřeme ulici, ať si to bruslaři užijí” ale “honem, co nejrychleji ten otravný balík divných lidí na bruslích protáhnout předem danou a ohlášenou trasou a honem to zase otevřít pro auta. Vždyť jsou z toho jen problémy”.
Dobře. Budu chtít jít na magistrát jednat. Ale kdo mě podpoří (ano, na hlasy voličů tam snad slyší)? Rychlobruslaři ? Organizovaní, ale mimo závody nepoužitelní. Agresivkáři již z principu ne. A organizovat fitnesáky je něco jako pást kočky. Pokud tedy přijdu na magistrát s požadavky na zlepšení cyklostezky, nebudu za sebou mít podporu prakticky žádné, natož široké, veřejnosti.
Legrační organizace jako Svaz kolečkového bruslení a podobné netřeba brát vážně – kdo zná pár zákulisních informací, tak ví.
Tudíž jsme v začarovaném kruhu. Nic se nedělá pro bruslaře, protože vlastně žádní nejsou a pokud ano, tak jsou to sportovci, kterým vyhradíme areál. O individuální dopravě na bruslích netřeba uvažovat.
Pro ilustraci: trasa Pankrác – Hradčanská.
Netvrdím, že brusle jsou ideální. Ale je to možnost. Kterou mi berou. Ti, které jsem si zvolil.
Mohu si za to sám. Tak co se divím.
A posledních pár vět lze použít i v množném čísle. Co se divíme.
když potkám bruslaře “za rohem”. Skoro v obýváku.
Píšu úvod už podruhé. Poprvé se z něj vyklobala úvaha, která (až vyjde) bude zde.
Takže jak ?
Přijel jsem na netradiční start streetem přes Prahu (a hledam jsem to pohledem do mapy doma a pak už jen odhadem) a líbilo se mi tam. Jistě, ne všechno, ale ulice, vyprázdněná od aut plná stánků s jídlem, kulturou, letáky byla moc fajn. I DJ na kruhovém náměstí. Dalo by se namítnou, že to bylo moc alternativní, ale prostě líbílo.
Přesun o kousek níž na Náměstí míru ku startu. Cyklistů dost a dost, místa málo. Odklízím se kus před start a najednou se ke mně přiřítí policajt na motorce:”na bruslích jenom po chodníku, na vozovce jsou zakázané a organizátor zaručil, že v pelotonu budou jen kola”.
WTF. Moc velké wtf.
První impuls je vykašlat se na to kompletně a jet se někam projet. Po chvíli to přehodnocuju a zvažuju pravděpodobnost, že mě v několikatisícovém davu
Čísla odhaduji ve svůj prospěch a vyrážím s pelotonem. Náméstí míru křížem (dlažba na silnici mě neba) a do Anglické. Zvolna se vezu mezi cyklisty a žádný problém v dohledu.
Z Žitné odbočka do Štěpánské. Tam se to hodně zahustilo. Nedá se nic dělat – v Žitné to pustit naplno šlo. volím chodník – hlavně kvůli svému vlastnímu pohodlí. Na Václaváku čekám na první cyklitsty a zvolna se sunu k Opletalově, kam mají cyklisté po obkroužení Sv. Václava dorazit. První špatná odhad – začátek Opletalky je vydlážděný. Ech.
Dojíždíme do Lazarské a stojí se. A čeká se. A stojí se. Oklikou mířím k Bulharovi a čekám na cyklisty.
Napojujeme se na magistrálu a směr Husákovo ticho. V tunelu každý zvoní a ječí co to jde – moc pěkná ozvěna a všichni jsou jako malé děti.
Otočka a na Hlávkův most. Za ním mi nevyšel další odhad kvality povrchu – ale dobře pro mě. Na chodník se dá plynule navázat a jeho kvalita je dostatečná.
Mimochodem – já byl z jízdy vyhozen, ale cyklistům, kteří chodník používali všemy myslitelnými směry, neřekl nikdo nic.
Místo podjezdu na Vltavskou se točíme na Štvanici a kolem ministerstva zemědělství zpět do Husákova ticha. Zkracuju si cestu a fotím.
K jízdě se přidávám až na Rohanském nábřeží –dost bruslařů tuto část zná ze závpdů life in line nebo jak se teď seriál závodů právě jmenuje.
Po Libeňském mostě do Holešovic a Jankovcovou a okolím směr Vltavská. Krátím si to Aregnitnskou – šlapt nadjezd v ulici Železničářů se mi fakt nechce.
Plynule pokračuji do Kostelni, dělám si na travnatém ostrůvku pohodlí a čekám na cyklisty. Jednou a funí – krom jedné slečny na elektrickém kole. Kostýmek, výborně upravená a velmi nízkou frekvencí šlapání si to jede 20-25km/h do prudkého kopce. Pohled pro bohy a kdo neviděl, neuvěří.
Dojezd na Letnou, nějaká ta hudba a konec. Už jsem nečekal.
Plusy
Minusy
Za poslední dobu jezdím vlastně jen přes Prahu sem a tam. A v posledních dnech i optimalizuju cestu – jak vzdálenostně, tak časově.
Vím, že na kole je to možné zvládnout pod dvacet minut (i když trochu jinou trasou), na bruslích jsem zatím na 35 – ale neřítím se do jednosměrek jako sebevrah a většinu jízdy vím, co dělám.
Ale zážitků z toho není mnoho.
Nová scéna Národního divadla a rok 1995. Na fotkách Tazzi, Rousek či legenda českého skateboardu – Petr Lowy.
Co dělat v osm, bohužel už potmě, na Smíchově ? Skočit do metra a odjet na Zličín. A dát si to zpět domů. Ze Zličína směr Řepy – jede to pěkně, na novém kruháku bylo volno, ale v rychlosti jsem se tam vešel jen tak tak. Chtělo to lépe si najet a větší průměr asfaltové silnice. Jo – a na mapě ještě není namalovaný. Na tomhle úseku maximálka 35. Slabé, velmi slabé.
Přes Řepy s rukama v kapsách až na Bílou horu a Ladronku. Areál jsem přefičel a zle vyděsil kolegu bruslaře, který tak úplně nečekal, že ho někdo po tmě předjede a ještě tak rychle.
Za Ladronkou z kopce a uhnout mezi stadiony – překvapilo auto stojící v bráně, ale nějak jsme se tam vešli. Přes ohromné parkoviště na hlavní s k Dlabačovu. 38km/h. O něco málo lepší, ale stejně to pořádně nejelo. Což mi připomíná, že sem chci dát fotku koleček po několika stech kilometrech – zatím překvapivě dobré.
Z Dlabačova klasicky Myslbekova – Parléřova – Keplerova. Prvních 40 – 41,5km/h. A rychlá modlidba nějakému bohovi ať na odbočce do Parlérovy není mokro. Nebylo.
Pak už jen ke Střešovické vozovně a dolů Pevnostní – podruhé 41 km/h. Na evropskou mi nevyšly semafory, takže dojezd po chodníku.
Toť vše. Příjemné, rychlé a nenáročné.