Tunel pod Vítkovem DYI
Do It Yourself – když úřady nefungují…
Na obou koncích jsou betony povalené a průchod je tak zcela snadný. Jinak o tunelu pod Vítkovem je více na následujícím odkazu.
Do It Yourself – když úřady nefungují…
Na obou koncích jsou betony povalené a průchod je tak zcela snadný. Jinak o tunelu pod Vítkovem je více na následujícím odkazu.
Další cesta kolem prvního velkého railu, na kterém se v Praze jezdilo. Včetně závěrečného rituálu, kdy při odjezdu každý z bruslařů něco na railu dal.
Rail končí rovnou silnici, takže o zábavu je postaráno. Nedávno jsem ho zahlédl v nějakém sk8 videu a podle povrchu je používaný dodnes.
Před ministerstvem životního prostředí se ještě nachází dvojice mramorových lomených zídek – z těch ochranka ministerstva vyhazovala jako vzteklá. Mimochodem – switch royale a switch negativ z celé zídky také řadím k tomu lepšímu, co jsem na bruslích zajel. Plus nějaký ten soyale a tak.
Ale i tohle místo už mě moc neláká. Prostě minulost. Na druhou stranu – pokud bych s někým jel, tak bych se vyhecovat určitě nechal :)
Tak nějak narychlo a bez větší propagace (co jsem zaregistroval) proběhly další závody ve freestyle slalomu. Tedy – propagace byla. Na tematických webech a pár dní (asi tak dva, možná tři) se objevily na Letné plakáty. Neboli o tom věděla prakticky jen a pouze zainteresovaná komunita.
Registrace měla být v sobotu od devíti ráno. Mě se ale nepodařilo vstát a tak jsem dorazil krátce před půl desátou. Těsně před lidmi z Olomouce – nebo odkudžeto. Rozhodně na závodech v Olomouci jsem je viděl.
Po loňském jednom zástupci Německa jich přijelo více.
Zvolna probíhala registrace závodníků, upřesnění pravidel (stejně je to divné, když hlavní organizátor jede také) a rozhodčí.
Jel se “battle” – tři až čtyři jezdci, každý 30 vteřin, postupně každý tři jízdy.
Postupně vykrystalizovala finálová čtveřice, ta si to mezi sebou rozdala o prize-money a bylo to.
Jo – není špatné se dohodnout, kdy vyhlásit výsledky nebo rozdat ceny…
A ještě balík ostatních fotek.
Dost stručné, ne ?
Možná proto, že mě freestyle slalom tak nějak přestal bavit. Někde se to zvrtlo a jde to mimo mě. Někde kolem zakládání klubů, soutěží (ne že bych je sám organizoval), neustálému “my tady na nic, jó to v cizině se jezdí…”. Co já vím ?
Je to nuda.
Pro mě a podle (ne)zájmu kolemjdoucích i pro ně. Možná od živelného bruslení se to posunulo někam ke krasobruslení: kdo nemá přehled, tak mu polovina figur přijde stejná. Všichni jezdí něco podobného a trik, kterým by kdokoliv “zboural” okolí jako ve Strašnicích neexistuje.
Stejně jako tyhle závody nemají potenciál přivést kohokoliv nového. Špatný čas, místo i propagace. Jsou to závody, kdy se těch pár lidí poplácá po ramenou, jak jim to spolu jde, ale to je tak všechno. Ne že by Olomoucké mistrovství ČR na tom bylo výrazně lépe.
A to říkám jako člověk, co organizoval první čtyři ročníky freestyle závodů v Praze. A v zimě bude opět organizovat něco podobného v rámci ciia – bude-li.
Řekněte LOL. Via idnes.cz
Jinak též:
a tak jsem po čtrnácti dnech konečně utekl na chvíli na Letnou. A vozil jsem se. Vlastně nic složitého, spíše (zase) jednoduché souly na jistotu a styl. A docela se dařilo.
Docela radost mám z skoro-wall ridu. Stoosmdesátka na šikmou (skoro kolmou) plochu, pár centimetrů jet, další stoosmdesátka pryč. Jednoduché, efektní… a jen co mozek dovolil, šlo to skoro samo.
Další v plánu je topside sunny day a vůbec trochu dořešit topsidy.
Což mi připomíná, že v http://www.inlinespecial.cz/ čtyři tisíce za reklamaci k použití na nové brusle. Stejně uvažuju o botě K2 a nějaké frames na agressiv… Ale stejně uvažuje o K2 The Don. Takže zase nevím, co. Resp. vím, co by mi vyhovovalo, ale nic takového se aktuálně snad ani navyrábí.
Na Jiřího z Poděbrad před kostelem.
Kulaté schody pár lidí skočilo, ale přes zídku vedle nich (necelý metr nahoru, něco přes dva dolů dával pokud vím jenom Tomáš Rousek – legenda inline scény. Viz jeho brusle :) na kterých loni vyjel na Letnou).
Já jsem dával ty kulaté schody a pak další o kousek dál – fakie 360 z 11 schodů s nic moc rozjezdem řadím k tomu (nej)lepšímu, co jsem tenkrát jezdil. Tedy tenkrát – bavíme se maximálně roce 1995, spíš méně.
tolik, jako cizí neštěstí.
Ale vjet do louže (stane se) na jedné noze (#fail) a druhou si zkusit přibrzdit (#epicfail) vyžaduje opravdu odhodlání. Nebo rychlobruslaře.
Jinak celá galerie z deštivých Pardubic tady.
Po delší době jsem, ehm, šel přes Letnou. Jezdilo tam jen pár lidí – a kde se vzala, tu se vzala, známá tvář. Tedy známá: kdysi jsme se asi vídávali víc. Teď proběhlo jen pokývnutí hlavou a urputné přemýšlení, kde jsme se to viděli a kdo jsme.
Lehce prošedivělý, sázel tam old-school triky: zahlídl jsem no-comply a impossible. Plus indy bez olie ze schodu a takové drobné pitomosti.
A co je na tom nejhorší ?
Ne spadané listí. Ne tma v sedm večer.
Ale že naším příchodem na Letnou se průměrný věk místních riderů minimálně zdvojnásobil.