TiK

Zase se tak nějak nashromáždilo pár koleček. Popelnice si pochutnala…

Po opravě bruslí a zkratce přes Žižkov jsem (včas !) dorazil do Podolí na Hepu.

Zpočátku měli organizátoři převahu, ale jak se blížil čas odjezdu, poměr se převážil ve prospěch jízdychtivých bruslařů.

Všichni s obavami sledovali olovněné (čí spíše až černé) nebe a polovina lidí měla na mobilu otevřené blesky.com.

Pár kapek spadlo, ale “dalos se to” a tak nic nebránilo vyjet. První studená sprcha (skoro doslovně) přišla po pár stech metrech – mokro. Nějaký mrak si vybral půlkilometrový úsek a vypršel se tam. Louže, mokro, hnus. Tedy – hlavně pro ložiska. Já si to v loužích docela užil :)

Na úkor o něco kluzčího povrchu s jelo pomalu, moooc pomalu. A jako bonus při přejíždění kolejí (ukažte mi v Praze silnici, kde po pár metrech nejsou buď dlažební kostky nebo koleje) organizátoři stojící a navigující dav přesně v místech, které bych se nebál označit jako “únikové zóny”. Chtěl jsem (a potřeboval jsem) tak půl metru prostoru, ale tam stál organizátor. Takže jsem si vyhradil levý pruh silnici a hned se dočkal napomenutí, že tam ne. Grrr.

Za chvíli bylo opět sucho a než jsme se vraceli zpět, uschla silnici komplet.

Rádio City (či kýho čerta) jsem moc neposlouchal – sluchátka to jistily a tak o hudbě moc neporeferuju.

A přestože to bylo příjemné, je to už takové klidné, rutinní, nevzrušivé… Ale Ditě tam nebudu dělat bordel.

Počkáme na příští týden a Aegon – tam je to jedno.

Cesta na Hepa blade night nemohla samozřejmě vést nejkratší cestou. I když jsem byl v časové tísni po opravě bruslí, cesta vedla Stromovkou a Holešovicemi na Palmovku. Odtamtud tramvají na Krejcárek a tunelem a stezkou do centra. To byl plán.

Projel jsem horní část k tunelu a ejhle: zhasnuto, betonové zábrany a nikde nikdo. Tedy – krom kolemjdoucího pána, který se rozčiloval, že už to mělo být otevřené. Pche.

Čas mě tlačil a tak šup přes beton a hurá tunelem. A koho by navíc odradilo množství zákazů ? Poměrně opatrně – kdyby tam bylo něco zaparkovaného, tak bych to viděl  až když bych na to narazil.

Ale naštěstí nic takového a profičel jsem na druhou stranu. Jedna fotka, jak je to zadělané a druhá dokumentační, že by to mělo být už dávno hotovo. Che.

Třeba možná někdy…

Nedá se to jinak říct. Po zběsilé opravě s postavením staro-nových bruslí (jen jsem je oprášil a přidal nová kola a starší ložiska) jsem chtěl natěšeně vyrazit jak na jízdu po dálnici, tak večer na Hepu.

Dálnici jsem vypustil – už jsem tam byl a závodní úsek podle mapky nebyl o moc delší. Nicméně na inlajn.cz je o závodu a akci čtení dost.

Takže s dostatečným předstihem před Hepou obout brusle, vyjet…a po sto metrech prasklý rám. Totálně.

Dokulhal jsem domů na jedné brusli, podnikl několik poměrně zoufalých pokusů o nápravu a vylovil ze skříně Frontmany… opravené, ale úplně jsem jin nevěřil. Což se naštěstí ukázalo liché a zbytek večera mě spolehlivě odvozili.

Chtěl jsem ještě osadit nová kolečka, ale to už nebylo v časových možnostech – pokud jsem se chtěl ještě projet.

Vytržené uchycení boty v patě. Super. Snad to trochu zachrání kus plechu do podrážky.
Jinak návrat je starým soul slide.
Pak jsem ještě objevil současné frontman v jednom obchodě v Polsku. Už jsem jim psal jestli jako doopravdy bruslí mají (zkušenosti z českých e-shopu se nezapřou) a buď mi je pošlou nebo si z dovolené z Krkonoš udělám výlet :)
V každém případě mě čekají nové brusle. Což není dobrá zpráva, i když to tak může vypadat.

Medardova krápě – čtyřicet dní kape. Super. Tak jako dneska mě to už dlouho nespláchlo. Při návratu z bruslí jsem vypadal, jako bych vylezl z rybnika.

A to jsem se zpočátku díval na duhu…

Někteří nevěřili, ale je to pravda. Tóča v růžovém elastiku

Jistě většina uzná, že bruslit s hudbou je fajn. Ať už  techno nebo relaxujete u jazzu, je to fajn.

Dnes jsem narazil na problém. Sluchátka Sennheiser CX 300-II mají spoustu výhod: poměr cena/výkon je slušná, pokud se zarazí do uší, uspokojivě odruší okolní svět (realitu, chcete-li) a v žádném případě netlačí.

Ale mají velkou nevýhodu – na bruslích se potím a sluchátka přestávají držet a kabel je vytahuje. Což nepotěší při skoku či na schodech – najednou je z jedné strany hlavy ticho a kolem poletuje malé cosi, co má potenciál trefit mě rovnou do oka.

Pokud mám tričko, docela to jde. Ale bez něj polovinu času doháním sluchadla a vracím je do uši. A je jedno, jestli kabel nechám přes záda nebo přes břicho.

Až dneska jsem dostal geniální nápad: kabel přes záda a protáhnout gumičkou, co mi drží vlasy. Naprostý úspěch. Doporučují čtyři ze čtyř Tiků.

A co vy ? Co a jak posloucháte ? A jak vám vaše sluchátka drží ?

velmi stručně. Počasí dobré, hudba také, trasy vybrané také dobře. Ale nějak mi to prostě nesedlo.

Škoda.

Ale zítra s trochou štěstí Pardubice

Nikoliv Tolkien, ale cesta přes Prahu tam a zpět. A když přes Prahu, tak kompletně.

Start na Letné (stejně jsem se potřeboval s R dohodnout o tom, kde mi nechá klíče na sobotu do půjčovny). Kostelní dolů. Docela hustý provoz – asi následek všech možných i nemožných uzavírek kolem Letné.

Přes Štvanici, Hybernskou a přes Příkopy. Nuda, nuda, šeď, šeď. Turisti, kostky… nic, čím by mě to dneska donutilo přestat vnímat hudbu do sluchátek.

Zadem přes Karlák. Jen na Slupi mě dvě auta pěkně vzala mezi sebe a moc možností jsem neměl. Na Výtoni výjezd pod Vyšehradem směr Podolí. Na stezce bylo hodně lidí. Hodně jich využívá dopravu  do stanice Podolské vodárna, kde se na lavičce přezují a vyrazí směr Zbraslav.

Dojel jsem jenom k Bránickému pivovaru a protože jsem od V něco potřeboval, vyrazil jsem do největšího kopce, který tam je. Zvičina to nebyla, ale o to více zase bylo dopravy. Nechutné, hnusné, nezábavné.

Když jsem vyřídil, co jsem potřeboval, napadlo mě, že když už jsem v těhle končinách, zkusím se podívat do Vestce na stavbu nové dálnice, kde se údajně bruslí.

Projel jsem celou Novodvorskou a jen ten kdo tam byl docení, co to je za peklo. Pak nastoupil čas na GPS – a stejně jsem uhnul na druhou stranu :).

Projel jsem pár vesnic po silnici a byl jsem rád, když se přede mnou objevila dálnice.

A o tom píšu v jiném článku – bruslení na dálnici kolem Vestce.

Zpět jsem se vracel jinou cestou – orientačním bodem byla věž hydrometeorologického ústavu v Komořanech. Lákal mě totiž sjezd ulicí Generála Šišky, který jsem už nejel několik let. Natož s GPS. Ani jsem to moc nehnal, ale podle GPSky to byl vcelku fofr – 57km/h ve stoje. Příště hezky do vajíčka a ta šedesátka padne jako nic. A dole na křižovatce zelená na semaforech – prostě sen.

Dál je to už rutina. Najet na Bránickou cyklostezku a zpět kolem rozvodněné Vltavy. Nával byl jen u Žlutých lázní, kam mladí dynamičtí lidé houfně nabíhali, aby sena nějaké party odlišovali jeden stejný jako druhý. Bohužel je doma nenaučili levou a pravou ruku a tak se tam motali jak…no, motali se.

Po nábřeží k Národnímu (hele, u Mánesa je to zase rozkopané) a tramvají na Ladronku.

Pár fotek z pomalu hotové stavby a dolů streetem. Na Dlabačově bylo nějak těsno mezi auty a a na písku.

A pak už jen přes Evropskou domů.

Podtrženo sečteno – na té kratší cestě mi GPSka ukázala 19 km průměrem 15km/h. Podle odcvakání na mapách to zpět bylo kratší (ne, GPSku jsem neměl puštěnou – baterie v mobilu už nic moc). Takže minimálně 40km a Ladronka k tomu. Plus nějaké to pojíždění kolem – účet za dnešek vidím na hezkých 50km na bruslíc za necelých pět hodin.

No, nohy mě na to bolí.