TiK

když už je tu občas zmiňuju, tak bych mohl ukázat, jak to vypadá:

• prvni

• druhé

Jen pár západů slunce. Pár úchvatných západů slunce.

Na Letnou jsem zajel až večer. A celou dobu jsem sledoval mraky nad Prahou, jestli mě to spláchne nebo ne.

Nakonec ne.

Padlo pár triků, ale spíš aby se neřeklo, než že by se mi chtělo jezdit. Nu což.

se mi podařilo dostat na Letnou. Pod stromy bylo ještě mokro, ale Stalin už byl suchý. Noha drží, takže pár soulových věcí, pár jízd (konečně) na nových překážkách. Alespoň soul přes lavici za to stál.

Pak jsem se jen tak vozil a velmi zlehka testoval, co noha ještě unese – a je toho poměrně dost. Což každopádně potěší.

Na pozadí Prahy se proháněly těžké bouřkové mraky a i kvůli nim byla krátce po deváté poměrně tma – takže poslední trik a domů.

Lidská tvořivost a hravost má nekonečně podob. Hromady hlíny, navezené, připravené a nakonec tak nějak zapomenuté, byly obratem použity jako improvizovaný bike-park. Dvě skočky navazující na sebe a se značnými stopami po jezdění.

Tleskám.

Až budou fotky ve dne, vylepším to

jezdit alespoň trochu – dokud to jde. Snad pomůže nová léčba…

Dojel jsem na Letnou, zhlédl nově přetavěné překážky (viz. twitter – nová skočka místo šikmé plochy) a velmi lehce jsem se povozil na lavičce. Hodně se bojím o nohu, takže fakt jen soul na jistotu a nic, co by jen zavánělo agressivem. Bohužel.

A protože mě bolí i přejetí dlažby, vynechávám i sjezd schodů a jako největší fitnesák je chodím dolů. Ne, není to ostuda. Je to bolest.

Z Letné jsem se projel přes Stromovku. Docela jsem si oblíbil místní downhill, který není ani příliš down, ale skoro kilometr pohodovou třicítkou se počítá. Stromovka byla také prázdná – potkal jsem snad jednoho bruslaře. U Trojského kanálu to nebylo o moc lepší – nikde nikdo.

Nakonec jsem to vzal vcelku tradičně přes Palmovku a tunel pod Vítkovem. Tak byli bruslaři alespoň dva.

Z Hlaváku už jen přes centrum zpět pod Letnou, po schodech nahoru a chvíli jsem si vychutnával jedny z nejdelších večerů v roce. Na Letné. Ani to nebylo příliš nostalgické – další nový rok, který něco přinesl. Něco odnesl.

Letos bruslení asi bohužel moc nedám.

Což nemění nic na tom, že zítra jedu na Pardubice na bruslích, jestli počasí jen trochu dovolí.

něco velkého. Možná umění, možná něco úplně jiného. Ale vypadá to poměrně magalomansky.

Po prakticky třech týdnech ( z toho jeden týden na antibiotikách) jsem konečně alespoň na chvíli vyrazil na Letnou.

Ale postupně jsem si naházel pár klacků pod nohy.

Vyměnil jsem kola na bruslích. Na fotce je zleva doprava agressiv, to, co jsem sundal z aktuálních bruslí a normální 80mm kolo. Ehm.

Dal jsem tam starší kola, ale pořád vcelku slušná. Jen sjetá. Takže po třech týdnech na bruslích, které mají nesjetá kola, resp. kola zajetá na jiný směr/nastavení, než je ten aktuální. Nevím, na co jsem myslel, když jsem to dělal, ale měl jsem myslet víc.

Byl jsem rád, že stojím. Nohy nic moc, brusle zatáčely na jinou stranu, případně vůbec (flat). První kroky jsou utrpení, zbylé také. Jsem rád, že jedu, na nějaké triky není ani pomyšlení.

Poctivě šlapu asfalt odnikud nikam a snažím se trochu obrousit a srovnat kola. Jezdím to, čemu jsem se před pár dny smál. Jen na to nemám takový pěkný buzi obleček a neberu se tak vážně. (Foceno na Letné, cyklostezka rovina cca 600m, ten člověk to jezdil tam a zpět a tvářil se, že ho to baví).

Stejně jsem nakonec skončil u slalomu a lavičky. Na slalomu byla mě neznámá slečna, která očividně vyučovala inline bruslení. Hmmm. Takže o kus dál na lavičky – pár soulů a jeden pád ze schodů. Pozadu asi semd schodů, nohy se mi zaviklaly, na předposledním mi vypadl šroub z kola (kdo si to nezkontroluje…) a práskl jsem sebou na záda. Ta potupa.

Dokopal jsem se k Radkovi do půjčovny a tak nějak ukecal brigádnici, že se s Radkem znám a že mu prohrábnu šuplíky se šroubama. Doplnil jsem jsem zásoby a vrátil se na chvíli nazpět.

Ale to už začala prostehovat fyzička – takže velmi zvolna k domovu. Nebylo to tak úplně marné, ale tři týdny v posteli mi moc nepomohly… vzhůru do tréninku.