TiK

Kde jsou ty časy, kdy jsem jezdil 50km za den. Teď vyrazim tak na hodinu přes poledne na Letnou – ohřát se na slunce a skočit si pár 360tek. Hm. Gps se moc nechytá a záznam vypadá takhle – přesnost plus minus kilometr:

A délka ? Mezi deseti a patnácti. Bída.

Dnes to bylo o něco delší. S J. jsme byli domluveni a dal jsem si jednak přes Letnou na cyklostezku do Bráníka a pak konec mezi Zbraslavi a skateparkem v Bráníku dvakrát tam a zpět.

V klidu, za nechutný čas. Ale to, že jsem se nezpotil bylo spíš počasím.

Cestou zpět jsem si vyjel busem (děkuju) na Pankrác a pak už tradičně přes Nuselák na Letnou. Vlastně nejkratší cestou – kolem nemocnice je čerstvě vyasfaltováno a na karlák je možné dojet prakticky bez odrazu. Nejede to moc rychle, ale jede to pořád.

A pak už jen zpět přes Letnou a konec. Dojel jsem o půl šesté – po tmě a teplo taky nic moc. Zimní spánek se blíží.

noční street více než kdy jindy. A velký podíl na tom mám soundtrack z Drive (mimochodem, velmi zajímavý film).

Úchvatně pomalé a náladotvorné rytmy plynoucí do uší. Dokonalé odstínění okolního zvuku – nepřítomnost obvyklých městských ruchů je až zneklidňující. Vznáším se ve vzduchoprázdnu, koutkem oka vidím rozmazávající se budovy, mizející ze zorného pole. Ulice se houpá do rytmu hudby – vlastně ne, je to jen pohyb na bruslích.

Proplouvám městem. Dlouhé klesání, minimum odrazů. V hlavě se mi prolínají scény z filmu: noční ulice, odraz světel. Ano, mám to tady a teď. Nikam nespěchám, splývám s městem, ulicí. Patří jen a jen mě. Podívejte se – jedu svým městem. Svým ztichlým, zpomaleným městem.

Jsem tu sám a přeci vnímám každou ulici, každou zatáčku, nerovnost silnice. Nezáleží na tom, jaké mám brusle. Co mám na sobě. Důležité je jen to, že bruslím. Že je tu celé město pro mě. Teď i příští noc.

Já přijedu znovu. Slibuju.

Hudba:

• Kavinsky & Lovefoxxx – Nightcall
• Desire – Under Your Spell
• College – A Real Hero (feat. Electric Youth)
• The Chromatics – Tick of the Clock

"There’s something inside you. It’s hard to explain. They’re talking about you, boy. But you’re still the same."

Vlastně pořád skoro stejně. Variace na trasu Hradčanská – Pankrác. Občas přes Stromovku, občas pd Vítkovem. Ale v zásadě pořád to stejné.

Ne že by mě to nudilo – to v žádném případě.

Ale není příliš o čem psát. Na stejných místech si dávám stejné triky, užívám si noční Prahy a mám se dobře. Nicméně se mi po každém večeru nechce psát, jak to bylo super.

Takže tak.

Co dělat v osm, bohužel už potmě, na Smíchově ? Skočit do metra a odjet na Zličín. A dát si to zpět domů. Ze Zličína směr Řepy – jede to pěkně, na novém kruháku bylo volno, ale v rychlosti jsem se tam vešel jen tak tak. Chtělo to lépe si najet a větší průměr asfaltové silnice. Jo – a na mapě ještě není namalovaný. Na tomhle úseku maximálka 35. Slabé, velmi slabé.

Přes Řepy s rukama v kapsách až na Bílou horu a Ladronku. Areál jsem přefičel a zle vyděsil kolegu bruslaře, který tak úplně nečekal, že ho někdo po tmě předjede a ještě tak rychle.

Za Ladronkou z kopce a uhnout mezi stadiony – překvapilo auto stojící v bráně, ale nějak jsme se tam vešli. Přes ohromné parkoviště na hlavní s k Dlabačovu. 38km/h. O něco málo lepší, ale stejně to pořádně nejelo. Což mi připomíná, že sem chci dát fotku koleček po několika stech kilometrech – zatím překvapivě dobré.

Z Dlabačova klasicky Myslbekova – Parléřova – Keplerova. Prvních 40 – 41,5km/h. A rychlá modlidba nějakému bohovi ať na odbočce do Parlérovy není mokro. Nebylo.

Pak už jen ke Střešovické vozovně a dolů Pevnostní – podruhé 41 km/h. Na evropskou mi nevyšly semafory, takže dojezd po chodníku.

Toť vše. Příjemné, rychlé a nenáročné.

Jen na hodinu, na Letnou. To byl plán. První část vyšla. Na Letné jsem si zablbnul a jen tak zaskákal – 180, 360, sem tam nějaká pitomost na lavičce.

Na jednu stranu mi chybí grindování, na druhou stranu rychlost neojetých koleček a ložisek je fenomenální. Yep.

Ale nestačilo to – Stromovkou dolů a okruh přes Holešovice. Tlačil mě čas – takže zpět na Letnou a konec. Pár kilometrů, velká zábava. A žádné mimořádné zážitky.

docela dost – 38km, prakticky na jeden zátah. A mimochodem – už začínám blbnout a jezdím jak rychlobruslaři i do kopce.

Takže kudy ? Zadem kolem Technické knihovny (hele, tam je nových staveb, i něco na pojezd tam je) a na Evropskou. Tramvají jsem si pomohl do Veleslavína a zbytek odšlapal až nahoru na Dědinu. Uff. Pak zkratka přes Starou Ruzyni a kolem Obi nahoru.

Při nájezdu na kopec z Drnovké za mnou byl nějaký cyklista. Toho bohdá nebude, aby mě dojel. Takže z kopce slušný fofr. Na protisvahu jsem zpomalil a v klidu se uklidil na chodník. A hele – cyklista zpomalil, přeřadil kamsi hluboko a začal se do kopce trápit. Toho bohdá nebude, abych ho nedojel. Žádná přednost do kopce – zahájil jsem stíhací jízdu. V polovině jsem ho dojel, na konci jsem ho dal. Potkali jsem se, když jsem u Hornbachu čekal na semaforech na zelenou. Takže ego pomasirovat: check!

Jak tak zvolna stárnu, zpomaluju. Kdysi jsem Řepy projížděl kdysi, poslal jsem to z kopce a neřešil, co bude pod ním. Teď to zohledňuju a raději si dám pár zatáček a podívám se, co mě dole čeká. Průjezd se tedy logicky zdržel. Ale důležité je si to (moderně řečeno) užít. Raději dát jeden dva skoky, slalom mezi kanály – a to, jak to bylo rychle je až na druhé koleji.

Dojel jsem na Plzeňskou a pokračoval ke Smíchovu. Jednu chvíli to bylo bok po boku s autem Policie. Nikdo nic neříkal a já tam rozhodně nezdržoval.

Většinu cesty jsem si vystačil s pruhem vyhrazeným pro autobusy, kola a taxi. Nikdo mě neobtěžoval, nikdo netroubil a tak to uteklo velmi rychle.

Smíchov, přes most kolem Tančícího domu, Palackého. Tramvaj ? Ne, až na Karlák. A hned zakopnutí o koleje. Ustál jsem to, ale bylo to o milimetry. A už jsem se posunul tramvají na I. P. Pavlova. A GPSku pustil až za Nuselákem… Výjezd  z Pražského povstání na Pankrác je stále dost nechutný, ale přezevše je to čím dál snadnější. A už je tu Budějovická. Otestovány nové cyklopruhy a cyklostezky – je to úzké, je to mizerné, je to na níc. Ehm.

Už se tmí a tak pokračuju – zpět Nuselák, Legerova, nová, vcelku slušná trasa kolem I. P. Pavlova a Rozhlasu na konec Vinohradské. Kolem Opery dnes pusto prázdno a v poklidu Hybernskou přes Staromák na Letnou.

Nevím proč, ale po 35km jsem byl výrazně nabuzený na další. A to tak, že jsem prvních několik bloků na schodech vyběhl. Kolečko na Letné, pár checkinů do foursquare a je to.

u Letné Letné míjím ohromnou frontu čekajících na představení. Jdu po trávě, do davu zleva doprava se mi nechce.

Ležím večer doma a je mi fajn. Nohy bolí, ale projel jsem se skvěle.

Tak. Na Černý most a zpět. Nové brusle, kola, všechno. Takže beru.

Cestu tam zkomplikovalo jen to, že je mi líto koleček. Tudíž se mi nechce z kopce brzdit, aby se neošoupala. A protože se nechci zabít, tak volím spíše menší kopce. Na výběr byla Stromovka a Letná Kostelní dolů. Hm. Takže raději Stromovka.

Pak už přes Libeňský most, Palmovku a směr Hloubětín. Cestu jsem si zkrátil přes nejdražší cyklostezku v Praze. Tentokrát je na řetěz zamčený vchod z dolní ulice po schodech. Ufff.

Pak už jen mezi Hloubětínem a Černým mostem prokličkovat sídlištěm a hotovo. Necelých 20km za necelou hodinu. Beru.

Zpět jsem se vracel tmy. Jen dva momenty – střet s Městskou policií (45km/h na 30, v protisměru…). Nakonec jim vadilo něco úplně jiného a po delším povídání (poučení o možnosti odepření bylo kde…) to prošlo bez jakéhokoliv postihu. Když je tam dobrý asfalt, lehce z kopce a přece tam nepojedu po chodníku, že.

Druhý WTF moment byl v tunelu pod Žižkovem. Od Krejcárku do tunelu se svítilo, v tunelu také. Za ním tma. Úplná. Vracet jsem se nechtěl, takže nahodit mobil, nahrávání videa a pustit blesk. Dosah kolem 3 metrů stačil a už se dolů fičelo. Opatrně.

Dál zcela tradičně Hlavák, Hybernská a Letná.

Celkem přes 35km (takže nic moc) a velmi příjemná projížďka noční Prahou. Jasně, až na ty policajty…

přes Stromovku, Tróju, Palmovku a Letnou. Přemýšlel jsem o nesmrtelnosti chrousta, šlapal do bruslí a moc nevnímal okolí. To, že MP3 točí jedna skladba pořád dokola jsem si všiml až za půl hodiny…

Cestou na Letnou jsem na schodech potkal fanoušky Sparty – prý něco někde vyhráli. Seshora to monitoroval policejní vrtulník a skejťáci, věrni tradici “když hraje Sparta, chodí nás bít” byla bůhví kde. Ale problémy nikde nebyli a po pár tricích jsem se uklidil domů – dohánět spánkový deficit.

I když to vlastně byla taková zkratka… Tramvají na Vypich a přes Ladronku (ano, rychlobruslaři, nával a tak) na Strahov. Trocha blbnutí na malých ohrádkách (což mi připomíná, že jsem je tu asi ještě nezmínil) a downhill dolů na Smíchov. Bohužel byla docela dost hustá doprava – tudíž se nejelo moc dobře.

Ze Smíchova na Nové Butovice. Na nějakém videu jsem zahlédl docela pěkný spot, tak jsem ho musel vyzkoušet. Docela to jde. Bohužel jsem s sebou neměl vosk a tak to moc nejelo. Škoda, na zídkách by se zablbnout dalo.

Odtamtud po stanicích metra zpět ku Praze. Sem tam nějaká hrana, ale jinak jsem se hlavně vezl. Ve starých Jinonicích, uprostřed ničeho, skatepark. Moc sjízdný nebyl. Vlastně vůbec. Pak pokračování směr Smíchov.

Docela jsem nestíhal na ulici Radlická – hodně hustý provoz mě vyhnal na chodník a ten byl samá díra a kořen. A štěrk. A beton. Plus rychlost, ve které bych moc šancí při pádu neměl. Tedy – na vyváznutí bez slušného silničního lišeje. V lepším případě.

Ze Smíchova přes centrum ke Hlaváku – a tramvají nahoru na Floru. Mezi hřbitovy a přes Ohradu Vítkovským tunelem. A ještě dokola – tramvají zase na Floru a tentokrát Vinohradskou dolů. Jedinou červenou jsem měl na jiřího z Poděbrad a tak to byl hodně příjemný fofr dolů.

Přes centrum zpět a vyběhnout na Letnou.

Tam se ukázalo, že po 45 km zkoušet ještě nějaké triky není až tak dobrý nápad, jak by se mohlo zdát. Už jsem nevyskočil ani na lavičku…

Takže domů. A gpska se zastavila na 48 km.

Uff,