TiK

to je daleko.

Dneska jsem to trochu (dost) přehnal.

Kladenská

Jako první jsem se jel projet původně na poštu. Nějak se to ale změnilo na Evropskou a o chvíli později se to změnilo na Kladenskou. Gpska běžela, ale jak se ukázalo, rychlost si musím znovu spočítat jen jako průměrnou a maximální rychlost to neukládá. Hmmmmm.

Jelo se dobře, zima hnala dopředu. Jen škoad na Bořislavce velkého provozu – musel jsem uhnout a jet zadem…

Stromovka

Jen jsem se chtěl podívat, jak je na tom půjčovna inline bruslí ve Stromovce. Blbě. A nechtělo se mi to hned otočit, takže jsem zvolil nejkratší cestu kolem Stromovky zpět na Letnou. Což tedy úplně nevyšlo a objel jsem to přes centrum.

Bráník

A zpět. Kde se vzalo, tu se vzalo byl jsem v Bráníku. Tentokrát jsem jednu cestu jel tramvaji (ano, fuj, hamba), ale zpět už na bruslích. A měl jsem toho tak akorát. Až úplně dost.

Za zazněmanání stojí snad jen kostka betonu (2x2x2) umístěná v cyklostezce pod Vyšehradem. Jinak vcelku obyčejný street.

Dojel jsem to tak nějak a byl jsem moc rád, že jsem doma.

A co ukázaly první větší jízdy s Gps ? Poloha občas uletí a já mám průměr městem kolem 15km/h. S tím, že tam jsou čekání, kopce, občerstvení a smskování. To docela jde…

Odpoledne  jsem se projel po Letné a standardně přes město.

Ale v noci mi ruplo v bedně, zavolal jsem si taxi a vyrazil na noční street. Sám.

Pankrác

Na Budějovickou, zadem na Vyšehrad, přes Nuselský most a po magistrále kolem Muzea a po Václavském dolů. Přes Národní divadlo na Smíchov. Tam další taxi na Zličín .

Plus krátká honička s PČR na Pankráci – nelíbilo se jim, že jedu po silnici v protisměru a když to chtěli otočit zpět ke mně na kruháku, tak jsem je na druhém minul. A pak se mi nějak ztratili :)

V centru na Václaváku docela rušno, to že jsem tam byl snad jediný bílý už neřeším. Jen že jsou černoši ve tmě špatně vidět :)

Zličín.

Přes Řepy a Vypich na Hradčanskou. Prázdné ulice a nádherý downhill po Bělohorské. A nějaký radar tam na mě přátelsky zamrkal.

Nikde nikdo, prázdné ulice a dobře vybraný soundtrack.

Prohlásil jsem, že už je konečně jaro – nebo alespoň ta část, kdy mi nebude to ložisek pršet každých pět minut. A protože stará kola Labeda měla své nejlepší už před několika desítkami kilometrů, začal jsem shánět náhradu. A ejhle: ve skříni staré brusle osazené modrými Labedami 80mm/80A včetně zánovních ložisek.

Juchů.

Stará kola šla zatím do meziskladu – první dvě z každé brusle snad bude ještě použitelné. Poslední kolečka byla sjete na 56mm z 80.

Takže netřeba příliš mnoho fantazie na představu, že teď to jezdí

• úplně jinak

• rychleji

• méně obratně.

A co je nejlepší na nová kola, než pořádný downhill. Jistě, brusle jezdí trochu jinak, po zimě nejsem ještě příliš rozježděný, ale co.

Takže šupem na Kulaťák a tramvají do Veleslavína. A Kladenská dolů. Ani mi nepřišlo, že to jelo příliš rychle – ale zpětně rekonstruováno podle odehraných písní v přehrávači to byl docela fofr.

Odtamtud tramvají zpět a přes Hanspaulku dolů. Nová kola udělala své a radar pod kopcem ohlásil 79km/h. Letošní rekord. Ale zatím je jen duben, ne… ?

Zpět do Veleslavína a zadem vyjet k Vojenské nemocnici. Směr Baterie a pokus sjet k Petynce končí v plné rychlosti v kočičích hlavách. Špatné.

Kus Bělohorské, rozhlédnout se po stabvě křižovatky u hotelu Pyramida honem ke Hradu. Tam na mě poměrně zběsile troubilo jakési pidiauto, které jsem na semaforech dojel a po zbytek cesty nechal za sebou …

Pod Belvederem uhnout do parku a po kofole u Radka pokračování. Kolem Technického muzea dolů, přes Štvanici a kolem Labutě a po Národní na tramvaj.

Podle toho co pojede dřív byla možnost Řepy a druhá Vypich.

Vypich. Udělal jsem pár fotek ze stavby oválu na Ladronce a prosvištěl ke Strahovskému stadionu. Místní downhill bych sice dal i se zavřenýma očima, ale kvůli mnoha děrám po zimě je lepší nechat je otevřené.

Na výjezdu u hotelu Pyramida je to nyní poněkud komplikovanější – betonový ostrůvek, zábradlí a semafory. No, nějak jsem se zařadil na červenou do provozu…

Ke Střešovické vozovně – a tam jsem šel k zemi. Kvůli stavbě je tam hodně prachu – no a v zatáčce mi podjela kola. Díra v dlani, díra v koleni a roztržené kalhoty. Jo, a sem tam nějaký kamínek pod kůží.

To ze mě vyprchal adrenalin, na kterém jsem byl většinu odpoledne a kolem Diplomatu a přes Kulaťák jsem dojel doslova na krev.

Nebudu to měřit kilometricky – až na závěr to byla super jízda a po delší době jsem si to opravdu užil.

Dokud nesjedu kola, budu zase cestovat po Praze :)

je za námi. Poslední street byl v režii inlineschool.cz a jízdy od Žlutých lázní (+-) do Modřan (+-).

Snad díky prodlouženému víkendu dorazilo minimum lidí – možná 150 a i to se mi zdá nadsazený odhad. Přesto se ale stálo a čekalo poměrně často. Bohužel. Stejně jako nebylo dost lidí na spontánní vyhrazení si obou pruhů.

Ze známých také skoro nikdo nedorazil – dva trekaři a jeden od slalomu. Pusto, prázdno.

Ale přesto (či právě proto) byla jízda velmi příjemná a jako zakončení sezóny dobrá.

A já bude stejně jezdit celý rok.

Podzim. A jak jsem si toho všiml ? Poměrně jednoduše. Když jsem během streetu z Letné nastoupil o půl osmé do tramvaje s tím, že si dám street z Řep, v osmi byla tma. Úplná.

A jak jsem se tam dostal ? Po lehkém rozježdění na Letné (sakra, měl bych více skákat. Nějak mi to nelítá) street přes Štvanici a Masaryčku. Docela jsem si užíval kanály a spáry na hraní si s bruslemi – stoosmdesátky a lehké blbnutí v jízdě na čemkoliv, co bylo po ruce.

Přes Národní (na to, že se tam nesmí jezdit je tam pár zídek slušně navoskovaných) k Andělu. Tramvaj do Řep a přes sídliště a Bílou horu na Vypich.

Chvíli jsem pozoroval monstrózní stadion na Vypichu postavený pro koncert Kabátů. Pak jsem ale jel jinak: spojkou ke Střešovické nemocnici, kousek před ní uhnout a sjet do Veleslavína. A odtamtud na Bořislavku Kladenskou. Měl jsem dojem, že to nejelo moc rychle, ale podle toho, kolik MP3 odehrálo to fofr byl.

Na Bořislavce vzhůru na Evropskou. Bohužel jsem hned na prvních semaforech chytil červenou, takže jsem nenabral dostatečnou rychlost, abych na rovince u Diplomatu jel ještě před dopravou. Škoda a na chodník. Na Kulaťák jsem dojel stejně po silnici.

A to bylo celé. Velmi příjemné. A musím dát i další trasy ze Zličína (Plzeňskou atd.) – stýská se mi po nich.

V Praze jsme divní. Nespolečenští, uzavření. To si říkám pokaždé, když jedu do Pardubic či do jiných měst na inline akci.

Ano. Tentokrát to byly poslední (??) letošní Pardubice na bruslích – společně s Aegon modrou jízdou, což byl pražský průser. A že to dnes bylo sakra jiné.

Ale postupně. Do Pardubic jsem odjel vlakem. Na Hlavním nádraží sice mají nové odbavovací centrum, ale prodali mi lístek z stanice, odkud nebylo možno odjet a až ve vlaku jsem si všiml, že na zpáteční také zapomněli. Takže jsem proti benzínu neušetřil, ale zase jsem nemusel sledovat dopravu a neusínat za volantem…

Do Pardubice jsem přijel brzy a byl čas na projížďku kolem Labe a ke Kunětické hoře. Volným, relaxačním tempem, na sluníčku, po kvalitním asfaltem. Nirvána.

Projel jsem se městem a pomalu zamířil na místo srazu: k aréně. Tam už bylo dost lidí a do startu to ještě zhoustlo. Celkový počet bych si tipl někam k tisícovce bruslařů.

Program zahájil Tóča (ještě aby někde chyběl) a žonglování. Plus autogramiáda Sáblíkové. Nejsem si jist, ale skoro to vypadalo, že na rozdíl od Prahy jela celou trasu. Ale možná se pletu.

Jízda začala těsně před setměním. A proti obvyklým trasám Pardubic se jelo jinak. Malováno odhadem, snad aspoň trochu přesně. Trasa mi vyšla na 10km, subjektivně byla delší.

Ale jelo se. Jelo se rychle, přestože se nezastavovalo, dav se příliš netříštil. K atmosféře hodně pomohl i výběr hudby – té mých do uší, samozřejmě.

Výborná atmosféra, schopní bruslaři, dobrá hudba – co více si přát ? Bylo to super. Zcela spontálně se zabraly nejen dva pruhy, ale i protisměr. Řidiči tu chvíli počkali, nikdo z toho neměl problém a všechno šlo. Organizátory jsem viděl jen občas – na bruslích uměli, ale  věděli, že jede dav a zbytečně ho neomezovali. A když byl nějaký problém či překážka, nějaký organizátor se vždy objevil.

Když už to vypadalo na zatáčku zpět na parkoviště, změnil se směr a jelo se ještě přes vodu a místy jsem byl překvapen, jaký to byl fofr. Ne že bych nezvládal, ale takhle rychlou organizovanou jízdu jsem snad nezažil. A to není v žádném případě stížnost.

Na zopakování programu z před startu jsem už nečekal – lovil jsem vlak zpět do Prahy.

Cesta bez problémů – snad až na to, že jsem musel většinu cesty drbat Agátu – fenku neurčité rasy, ale ohromně smutných očí :)

V Praze jsem hned na peronu nazul brusle  s skrze nové Hlavní nádraží jsem odjel přes Hybernskou, Příkopy, Staroměstské  a Letnou domů.

Stále jsem ještě vyplavoval adrenalin a další hormony z jízdy, takže i Praha byla skvělá.

Výborný den, výborné bruslení, skvělá atmosféra. Co si bruslař může přát víc ?

Hepa jízda, které přesně sedla po podvečerní nálady a výběru soundtracku pro tento večer (Scooter a věci z jejích prvních alb). Přesně do rytmu jet, skákat a vracet triky. Plynout s davem brusalřů a přitom si díky hudbě do úší stále zachovat jistou míru individuality. Vynikající pocit. Faster, harder, Scooter. Vzpominky, ale bez nostalgie. Staré se propojilo se současným a stále to pro mě funguje.

Po ukončení té oficiální cesty mě čekala ještě cesta zpět z Modřan na Letnou. Jízda naplno, na hranici možností bruslí, mých. Dokonalý pocit splynutí s bruslemi, s nočním městem. Já, sebevědomý, sebejistý, král a střed vesmíru. Ostatní jako nepodstatné statické překážky v cestě. Ano, pro tohle stojí stále jezdit na bruslích. Ignorovat věk a dospělé problémy. Tohle je všechno.

Přesto že po vyplavení adrenalinu tahle cesta předložila tělu vysoký účet. I to k tomu patří.

Na Letné malý relax s chillout hudbou: schiller-desire_with_xavier_naidoo.mp3 sedla k náladě a korunovala večer.

Dojezd domů už byl pak čistě mechanickou záležitostí.

Taková malá projížďka na Zbraslav a přes Řepy zpět.

Pár postřehů

• Lidé se opravdu neumějí na cyklostezkách chovat
• Frajírci, co si potřebují ve skateparku něco dokazovat mě nudí
• Nový skatepark je pouze na papíře.
• Nové kolečka jedou velice slušně

Čísla a míry

• Celková dálka výletu: cca 40km
• Maximální rychlost: Strahov, 71km/h. Děkuji PČR za dobře umístěný radar

Nebylo to špatné, ale jak už jsem se zmínila na twitteru. počasí bylo, nálada byla, ale byl jsem z projížďky utahaný jako kotě, takže jsem toho už moc nenajezdil. A štvalo mě to.

Tak aspoň jeden z dalších úžasných letenských západů slunce.

A ještě měsíc – ano, tak bílá tečka.

Sraz v devět na parkovišti u botelu Admirál. nebo Racek ? Zvíře jako zvíře..

Proti minulé akci přišlo počasí a tak se lidé začali scházet poměrně brzo. Letnou reprezentovalo několik trekařů, za inline sekci dorazil třeba J. Změna byla v organizování hlučení davu. Stejně jako v Mladé Boleslavi se fasovaly pouťové frkačky (které se osvědčili i pro rozhánění turistů cestou domů) a bavili se všichni. Dále organizátoři zapracovali na hudebním doprovodu a hrálo se výtečně (čti: rockověji).

Počet lidí byl odhadován kolem 150-200. Dost na to, aby se jelo v davu, akorát na to, aby se na ten dav nečekalo. Rychlost proti průseru Egonu výborná a nebyl problém jet chvílemi naplno. Uvolněná atmosféra plná frkaček – to co obdivuji na Pardubicích se ukázalo i v Praze. Nebyl problém začít mluvit s kýmkoliv o čemkoliv a po pár větách jet dále za někým jiným.

Několik přestávek, otočka netradičně mimo hlavní silnici a pauzou a řáděním na parkovišti a zpět.

Nakonec společné foto (zase nebudu vidět) a konec. Mimořádně podařená akce a těším se na příště.

Jízda asi 14km.

Já ještě jel domů – Národní, Staroměstské, kolečko po Letné (jestli R. ještě griluje. Už negriloval :)) a definitivně domů. Cca 9km.

Je to neobvyklý pocit. Ne že bych nevěděl směry  a kam přibližně dojedu, ale stejně. A jak k tomu došlo ?

Přes Letnou a městem (Vltavská, Štvanice, Národní, Anděl, cca 8km) a na tramvaj, kterou jsem se odvezl (já vím, že tam na bruslích nemám co dělat. A co s tím uděláte ?) do Řep. Odtamtud na Zličín. Asfalt mizený a ještě do kopce. Bléé.

Ze Zličína kolem Globusu s luxusním povrchem a krátkým, ale příjemně intenzivním downhillem do Jeremiášovy ulice. Matně jsem si tam pamatoval nějaký park, a tak jsem hned po čuchu odbočil. Park tam byl, včetně downhillu. Bohužel jsem si nepamatoval, co je pod ním a tak jsem jel pomalu. Přece jen na překvapení typu dvacet schodů či betonová zeď jsem už starý. Žádné pasti tam nebyly a příště se to dá pustit rovnou.

Na hlavní jsem vyjel u klubu Mlejn. O kousek dál bylo malé, tzv. zevlovací zábradlí. Moc času jsem mu nevěnoval, ale někdy se tam zastavím na delší rozpravu. Výšlap do kopce a mini downhill k metru Luka. S autobusem jsme se tam nějak vešli, jen přednost chudcům na přechodu jsem neubrzdil. A vlastně jsem se ani nesnažil.

Dál jsem pokračoval po stanicích metra. Lužiny – nic zajímavého, ale o kousek dál je park s velmi příjemnou cyklo/inline stezkou kolem rybníka. Příjemná záležitost i když po rovině. PLus naprosto luxusně vyasfaltované parkoviště. Škoda, že plné aut.

A už jsem na Hůrce. Kdysi se tam hodně jezdilo po mramoru, po pár letech už nechápu, kde. Místo žádné a těch pár zídek je směšně nízkých. Na některá místa je lepší se pro nostalgii nevracet…a tak raději pokračuji na Nové Butovice. Další místo, kde jsem to nepoznal. A zamotal se mezi nově postavené domy. A to už jsem u zlatého hřebu dne: Radlická.

Neznal jsem ji či si ji pamatoval jinak – ale jedná se o naprosto luxusní downhill. Z Nových Butovic sice kus po rovině, ale délky kvalitnímu povrchu to jede rychle. A o kousek dál začíná downhill. Široký, s kvalitním asfaltem a nezáludný. Drobnou nevýhodou je 70km/h pro auta (nu což, aspoň nezdržují) a místy houstnoucí provoz. Řidiči ale byli ohleduplní a netroubil nikdo.

Trochu se to zamotá u Radlické – dvě ostřejší zatáčka a jako bonus semafory. Ale nic, s čím by si každý, kdo dojel až sem neporadil. A opět downhill až na Smíchov. Bohužel několik semaforů, ale nic tragického. Výjezd nad Smíchovským nádražím a pár kroků na dopravu či do centra.

Dnes to byl průzkum bojem, ale příště už vím, že se to dá jet rychle. A těším se.

Ze Smíchova jsem zamířil na jízdu Prahou. Ale protože jsem měl dost času, jel jsem na chvíli do smíchovského skateparku. To nebyl až tak dobrý nápad – co jsem zkusil, z toho jsem spadl. Přestalo mě to bavit poměrně rychle a tak pryč na sraz. 

Až na místo srazu podle mapy 20km. Celkem 28 kilometrů a to ještě nezačala jízda Prahou.

A teď už jízda Prahou.