TiK

a bylo to tak akorát.

Trasa Stromovka – Troja – Holešovice – Karlín – Masarykovo nádraží, dál tramvají na Želivského, z ní už už pak na bruslích přes Strašnice – Náměstí bří Synků – Nusle – Národní divadlo, tramvají ke Hradu a zpět na Letnou. To celé prokládáno zastávkami na nových i starých místech k ježdění.

Ve Stromovce stavbaři finišují. Dokonce i nově vyasfaltovali. V TV se sice zmiňovali, že se jedná o cesty pro bruslaře, ale v praxi je na všech přístupových bodech k novému asfaltu zákaz bruslení. Plus nová asfalt je místy lehce rozbitý odsunem těžké techniky.

V Tróji dřevěné lavičky (zase bez vosku, ale zato s provozem aut směřujících k vodáckému centru), schovaný a nově objevený pomník u Mostu barikádníků. O kousek dál je první velké zábradlí, které jsem kdy sjel…

Zbytek cesty jsem se sice nikde nezastavoval, ale pokud se něco objevilo, zkusil jsem tam poslat nějaký trik rovnou z jízdy. A většinou se dařilo. Uvažoval jsem i o návštěvě strašnického skateparku, ale z dálky jsem tam viděl mnoho lidí a v návalu se jezdí špatně…

Na Letnou jsem přijel ještě funkční, ale domů jsem dojel z posledních sil. Ani to nebylo tak dlouhé (cca 30km), ale bylo toho dost.

Stále stejná neatraktivní trasa, organizátoři, kteří mají víc problémů sami se sebou na bruslích než s organizací.

Od rána to vypadalo na vodu shora zdola a ještě pár hodin před plánovaným startem jízdy pršelo. A mělo mě to varovat.

Nakonec jsem neodolal, brusle přihodil do batohu a vyrazil. Už od Karláku  jsem potkával kolegy bruslaře –a všichni poctivě brusle na batohu. Na místě byla silná přesila organizátorů: policijé, sanitky, hostesky rozdávající různé kraviny a tak.

Postupně se ale Palačák začal plnit a poměr bruslaři organizátoři se ustálil na jedna ku jedné. Později se dostal i na dva ku jedné ve prospěch veřejnosti.

Jo, veřejnost. Taková přehlídka chyb bruslení a jiných obskurností se jinde nevidí. Šmajdání, nezvládnutí základních technik či slepota a padoucnice se hned tak nevidí.

Ale to už se mikrofonu chopil chytrý chlapík a uvedl Martinu Bráblíkovou. Ta pronesla několik vět podobných tomuto slohovému cvičení a začala rozdávat autogramy.

Souběžně vystoupil T, který předvedl svůj obvyklý standard tance na bruslích. S P jsme mu dělali atmosféru – lidi se nechali strhnout k potlesku a T byl ve sedmém nebi. Pak nastoupil pan V – geek like vzhled, koukající modré slipy included. Předvedl něco žonglování a všichni mu zatleskali. Jestli to bylo povzbuzeno planou nadějí, že když se mu zatleská, tak odejde, očekávání selhalo. Nakonec toho nechal sám od sebe a mohlo se na start.

Z Palackého náměstí přes most do Zborovské. Hned na začátku koleje tramvají uprostřed křižovatky, do Zborovské sjezd. Halasně ohlášená událost a to, že Sáblíková povede závod vzal za své v půlce mostu (tak 200 metrů). Sáblíková zajel na kraj, zamávala a dál nejela. Jak rozumné řešení.

Dav nějak překlopýtal koleje a už se musel psychicky připravit na sjezd do Zborovské. On to není sjezd – na to by byl potřeba svah. Toho tu byl kritický nedosatek. Přesto jsem zahlédl pár pádů a první genialitu pořadatelů. Ve chvíli, kdy se dav začal z kopce rozjíždět, nezrychlili a naopak upozorňovali všechny, kterým to jelo rychleji, aby nepředjížděli multimediální vodící vůz. Po pár vteřinách toto upozornění brali v potaz jen ti nejbojácnější a naopak většina  počkala na pořadatele tam, kde jim brusle na rovině sami zastavily.

To pořadatele zneklidnilo a tak zvolnili tempo. Na zhruba rychlost chůze, možná o něco méně. Ale my jsme nešli pěšky, my jsme jeli na bruslích…

To pár bruslařů (trekaři, já a ještě pár) znechutilo a tak jsme to brali různě: po chodnících, před pořadateli, před policií a snažili jsme se v tom najít aspoň nějakou zábavu. Moc se nedařilo. Občas jsem počkal na peloton a projel se  ním. Spíše skrze něj.

Dojelo se zpět na Palackého náměstí a otočilo se směr Podolí. Slovo dalo slovo a policejní vůz zrychlil – a my s ním. Pořadatele to z klidu nevyvedlo a dál jeli pomaloučku. Ty by snad nezrychlili ani kdyby padali volným pádem.

Takže jsme krouživým pohybem kolem davu zvolna postupovali určenou trasou. Nuda, nuda, šeď, šeď.

Obrátka v Podolí u bazénu a zpět.

O kousek dál jsem to vzdal: uklidil jsem se na chodník a do protisměru, šlápl do toho a zmizel směr Palackého náměstí s tím, že tam na ně počkám. Nevím, jak k tomu došlo- celou cestu jsem ho neviděl, ale T dojel předemnou. Já tedy druhý a třetí byl jeden Rus – styl hrozný, ale jelo mu to rychle. Pak zbytek trekařů, pak dlouho nic a pak oficiální dav.

Po proslovu zaexhiboval ještě pan V a to byl konec. Já si dal ještě street přes Letnou domů.

Dneska jsem se dostal ven až k večeru. A zahájil jsem vcelku obvyklou trasou: Stromovka.

Zajímavou změnou byly pokácené stromy u cesty – vyzkoušel jsem na nich pár grindů a kromě toho, že na mě kolemjedoucí bruslaři koukali jak na blba to další uspokojení nepřineslo.

Stejně jako ogrindování dostupných laviček a pár třistašedesátek přes bordel na zemi.

Zaujala jakási inline škola (? – Motali se tam a jeden, co nevypadal na bruslích tak zoufale jako ostatní, vysvětloval). Dokázali zabrat největší křižovatku ve Stromovce a kolemjdouci lidé či okolní provoz jim rozhodně tep nezvyšoval.

Prostě banda bezohledných hobíků. Nebo hoblíků ?

Přes Stromovku to Tróji ke slalomářskému kanálu. Tam se také motalo pár fitnessáků, ale v podkritickém množství.

U cesty jsem tam objevil sadu polozapomenutých laviček – takže příště nezapomenout vosk.

Přes most do Holešovic a vcelku najetá trasa po nábřeží. Betonové bloky na skoky, grindy a sem tam něco na grindy.

Pak rychlá průjezd obchoďákem (jen parkoviště) na Palmovce a směr Florenc.

Tam je ukrytých několik zábradlí na zevlování – nic velkého, ale jen tak během jízdy tam poslat pár triků a jet dál. Plus jedno, na které mám zálusk dlouho, ale přesně naproti němu je několik laviček většinou obložených geronty a já nepotřebuji tak velké publikum k tomu, jak si rozbiju hubu.

Až k Národnímu divadlu vcelku příjemná cesta – nikam jsem nespěchal a po dlouhé době jsem si s bruslemi (a vlastně i na nich) hrál. Každý přechod, každá prasklina byla důvodem k nějaké drobné akci. Moc příjemný zážitek.

Od Národního tramvají na Bílou Horu. A přes Ladronu a Strahov downhill zpět. Moc mi to nejelo, ale nově instalovaný radar mě asi zachytil a zahlásil 55 km/h. Ale možná že se mu něco zdálo.

Na Ladronce se prohánělo pár bruslochrtů, ale konflikt se nekonal. Žádný se nekonal ani cestou po silnici kolem Hradu a skrze Letenské sady.
U slalomu už nikdo nebyl – a skoro nikdo nebyl ani vu půjčovny a občerstvení. Protože tam na to také kašlou jak můžou a klidně zavřeli před osmou, že je to nebaví. Takže plán na dobrou polévku byl zmařen a já se už jen cestou zpět projel po pár lavičkách.

Po nich se také proháněli mladí hoši. Image dobrá, brusle také, ale jinak bruslaři na hovno. Skočí na zídku, ujede tři a půl centimetru a hned se jde pochlubit hloučku chichotajících se mrcinek, jakej že je drsnej. Na to jsem neměl ani nervy, ani náladu. Bohužel je ale zaujaly moje brusle a tak mě následovali po celém Stalinovi, že jim asi jako něco předvedu. Což se mi po těch 20km prokládaných triky ani moc nechtělo.

Nakonec odjeli ke svým mrcinkám věku 10,5 roku bez invektiv z mé strany. A já se v klidu projel – ale už opravdu relaxačně. I když –jedna zídka, která byla na jaře hodně úplně moc nejvíc vysoká je teď tak akorát. Takže úspěch.

A to je pro dnešek vše.

Jako již několikáté pondělí proběhlo Pardubické bruslení. A tentokrát vyšlo počasí. Konečně.

Do Pardubic jsem dorazil brzy a tak jsem si aspoň mohl v klidu projet město a stezku ke Kunětické hoře. Ve městě bylo pár zajímavých obrubníků či míst na skoky, takže o zábavu nebyla nouze. Na nějaké extrémnosti nedošlo, spíš tak, jak je v poslední době zvykem, na klid a pohodu.

Už cestou z Prahy mě ještě zaujala stezka Pardubice – Lázně Bohdaneč – Živanice. A možná ještě dál – to by chtělo otestovat. Ale na to bych si vzal druhé (rychlejší) brusle. Ale pohledem z auta bylo vidět, že celá tahle stezka je bruslaři využívána.

A co samotná jízda městem ? Nebylo to špatné. Zadání bylo “v červené” – v barvě sponzora. Červených lidiček bylo mnoho a barevný had v ulicích byl pěkný na pohled. Oficiálně jsme měli vyhrazenou polovinu silnice, ale tak nějak spontánně jsme si vyhradili ulici celou.

Ale atmosféra mi přišla taková..chladná. Nebyl problém, abych si půlku jízdy přemýšlel nad svými věcmi a jen periferně se věnoval jízdě a orientaci v davu. To není dobře.

Na závěr vyhlášení cen sponzorů, několik reklamních slov a konec. Nebylo to špatné, ale něco tomu tentokrát chybělo.

s J se úplně nevydařila. Částečně vinou horka, částečně mojí. Místo ve tři jsem dorazil v šest, což nebylo uznáno jako zanedbatelné zpoždění. Jako velké plus ale beru, že jsem unikl testosteronovému bouření místních a dokazování si, kdo ho má většího kdo má větší sílu. Mimochodem, když jsem se večer na msn potkal s objektem jejich tuh a choutek, bylo jí to vcelku ukradené. Tolik malá odbočka.

I když bylo horko, chtěl jsem někam vyrazit. Původní plán byl přes město malý okruh. Ale postupně jsem ho rozšiřoval a vyrazil jsem směr Zbraslav. Ve městě mi akorát vběhla do náruče jedna slečna mdlého rozumu: kdo vběhne do silnice zpoza parkujícího auta, zaslouží si bruslí přes prdel.

A podruhé si se mnou auta lehce zalaškovala u Faustova domu: je tam takový malý kopec, který končí křižovatkou. Za mnou jeden debil, který se domníval, že když bude dostatečně troubit a blikat, tak se zřejmě rozplynu v obláčku instantního motoristického štěstí. Druhý zase vyjížděl od chodníku bez použití zpětných zrcátek – takže mě tam (ne)pěkně zavřeli, ale nějak jsme to všichni ustáli.

Cestou jsem v Bráníku potkal ještě P. Divil se, že včera bylo grilování a přidal historku, jak po třech hodinách na bruslí děsil kolegy hypoglykémií. Brusle už měl v batohu a odcházel; prohodil jsme jen pár slov a já se vydal mezi smečku debilů, kteří se obvykle volně toulají po stezce Modřany – Zbraslav.

Zcela překvapivě se jich toulalo docela málo. Jistě, pár exotů, kteří měli problémy s okolím, bruslemi a egem (ne nutně v tomto pořadí) bylo, ale jelo se docela dobře.

U jezu jsem dojel T. Bafnul jsem na něj zezadu, ale moc velký výsledek to nepřineslo. Obvykle se jen zdravíme, ale tentokrát to nějak vyšlo a jeli jsme v tandemu. On má sice trekové brusle, ale zase dlouhé nohy, takže nám to docela odsýpalo. I přes vcelku zevlovací tempo.

Mimochodem – jet s T je něco jako s K. Mluví, mluví a mluví, většinou o sobě. Ale dneska mi to nějak nevadilo. Dojeli jsme na Zbraslav, otočka a zpět. T se rád předvádí a tak nevynechal jedinou příležitost na jízdu pozadu nebo nějakou pitomost – bylo-li v okolí dostatek diváků. Já dávám přednost obyčejné jízdě. I když samozřejmě plnou rychlo a skok v místech, kde ostatní chodí bokem a drží se zábradlí si také nenechám ujít, to je snad jasné.

V Bráníku se konečně začalo něco dít kolem skateparku(ů). Původní plány, že bude sloužit pro BMX na olympiádě 2016 vzali naštěstí za své, ale stavební povolení na bráně jsou a na stránkách přibylo pár nových informací. A vypadá to zajímavě.

O kus dále se mluví o dalším. Jsem zvědav, co se doopravdy zrealizuje.

A jedeme dál do města.

T je také pamětník starých či aspoň starších časů. Není tudíž třeba řešit, že je někde pár metrů kostek nebo že se pojede po silnici. Nebo že je tam lidí moc a co že jako budeme dělat. Prostě jede jak umí a jak to jde a je po dlouhé době příjemné proplétat se městem.

Nostalgie – kdysi takhle jezdilo třeba dvacet lidí najednou.

V klidu jsme projeli centrum, schody na Letnou a konec. Třicet kilometrů po městě, čas lehce pod tři hodiny.

či přesněji řečeno v hospodě. Mám dojem, že tam tráví více času, než na bruslích. jejich volba. Nebudu si stěžovat, že není s kým jezdit: to je realita. Ale ne kvůli alkoholovému opojení, ale protože mě ani letos slalom nezačal bavit. Takže všichni, co ho pečlivě trénují jsou (už zase) o notný kus předemnou.

Takže vlastně ani nevadí, že na brusle vyrážím až k večeru a s většinou se  míjím. Jen si tak brouzdám Letnou či městem a až na občasný záchvěv “tady by se super jelo v partě” je to vcelku fajn.

Na Letné dnes někdo zapomněl velký kus vosku – hned jsem si ho přivlastnil a vyplácal na většinu zídek, které už moc nejeli. Zlatí sklerotičtí skejťáci. Mohli by to tam nechávat častěji.

A hned jsem zídky vyzkoušel. Nového nic, ale pilovaní TS a podobných kravin. Pak se objevil mě neznámý agresivkář a chvíli jsme jezdili na spodní zídce. Tu nemám moc rád – buď jezdím z kopce ale na switch nebo normálně, ale do kopce včetně rozjezdu. Blééé.

Takže jsem si udělal kolečko po Praze. Z Letné dolů a přes Vltavskou do Holešovic. U NKU (dříve Tuzex) mě už dlouho láká jedno zábradlí. Ale potřeboval bych buď výjimečně vydařený den nebo někoho, kdo mě bude lehce hecovat. A stejně je na dopadu dlažba a tudíž další možnost si tu hubu finálně rozbít. Aspoň že na parkovišti je zvýšený pruh dlažby, přes který se dá docela dobře skákat. Mimochodem –na Vltavské jsem přemýšlel že tam v plné rychlosti pošlu polet přes jednoho ožralého bezdomovce. Nakonec jsem se mu jen vyhnul. :)

Pak jsem to vzal podle nábřeží skrze novostavby. Ono to má nějaký zupa-dupa-cool developerský název, ale to stejně nikoho nezajímá. Napřed dřevěné schody (škoda, vosk zůstal na Letné) a betonový obrubník. Pár pokusů a ochranka.

Ale hned o kousek dál vjezd do podzemních garáží. S takovým malým obrubníčkem uprostřed. Nevím, čím to natřeli, ale stačí na to naskočit a většina grindů se začne sama rozjíždět. Možná jen lehoučce vosku a bude to dokonalé – než mě odtamtud začnou vyhazovat. Pak to bude slabší.

A kousek dál schody na pár poletů (pět schodů plus květináč pod nimi). Plus pár obrubníků a sem tam nějaký betonový zátaras. Celkově to tam není špatné – nic na dlouho ježdění, ale nasázet tam pár triků při streetu a jet dál je tak akorát.

Pak přes most Barikádníků a podle Vltavy po již poměrně profláklé cyklostezce do Tróji. Přes most do Stromovky, kolečko po hlavní cestě a pak na tramvaj na Strossmayerovo náměstí.

Ale ještě se mi nechtělo domů.

Cestu jsem si prodloužil přes Štvanici, Příkopy, Staromák, Pařížskou, vyšlapat schody na Letnou a tam už jen pár drobností ve svitu měsíce.

Bladenight Praha, květen 2009. Po všech ostatních městech se vyjelo i v Praze.

Z doslechu: po zkušenostech s minulými jízdami mnoho lidí nejelo – pokud je pro ně problém sjet miniaturní kopeček na dvouproudé silnici s kilometrem roviny na dobrzdění –dobře jim tak. Stejně to byla konkurenční akce.

Mimochodem – tady se ukazuje přístup k bruslím. Stále jsou chápány jako sportovní náčiní, které je třeba využívat na vyhrazených místech a ne jako velmi slušný dopravní prostředek, ve městě zcela rovnocenný kolu.

Ale zpět na Podolské nábřeží. Jak jsem tu minule psal, tak takhle jízda byla hodně podobná. První část neboli příjezd na start i závěr domů byl stejný. A co se dělo mezi tím ?

Oficiální jízda Prahou.

Jako loni organizovala Hepa –inline škola (no jo, přihodíme odkaz a uděláme reklamu). Start skoro od Žlutých lázní, trasa po Modřanské až ke Generála Šišky a zpět. Podle mapy něco kolem 13km.

Půl hodiny před startem sice na místě nebyla ani noha, ale už o chvíli později dorazili pořadatelé a Městská policie a záchranka. Chvíli to vypadalo, že na nás budou mít přesilovku, ale nakonec se sešlo odhadem sto lidí. Atmosféra byla tedy poměrně intimní – ale to v žádném případě není na škodu – právě naopak.  Dalo se mluvit s kýmkoliv a kromě slečen od RedBullu, které odpovídaly většinou naučenými frázemi (obzvlášť, když jsem se je snažil dostat na další Freeletnou).

V devět nás přivítali a vyrazilo se. Ano, (bruslařská) akce, která začala včas. I takové věci se dějí. Na dvouproudé silnici jsme měli oficiálně jeden pruh a většinou se to i dodržovalo, přestože večer byl provoz minimální. Povrch je kvalitní a až na několik tramvajových kolejí (to je prokletí Prahy – jakákoliv silnice je rozdělena alespoň jednou odbočující tramvají).

Otočit se a zpět. Někdo si i stěžoval, že jsou na něj moc velké sjezdy, ale já si kromě roviny nevšiml ničeho. Ale občas šel někdo k zemi častěji než cestou tam. Dojeli jsme až k Podolské vodárně, otočka a konec u Žlutých lázní.

Příjemná komorní akce. O něco svižnější, než konkurenční města ale opět opakuju – to není na škodu. Ale na druhou stranu – sto bruslařů na milion a půl obyvatel je smutné číslo. Nezbývá než poděkovat všem organizátorům a doprovodu a těším se na příště.

PS. Nápad vylepšit si brusle svítícími tyčinkami jsem nakonec nerealizoval. Zapomněl jsem na státní svátek a obchod už měl zavřeno. A bylo to dobře- různý votuněných bruslí bylo mnoho a nevypadá to tak dobře, jak jsem si namlouval.

je to otrava. A pokud se vítr točí a jízda je VŽDY proti větru, je to o ničem. Poztiva rozvoje techniky bruslení a zvyšování fyzičky nechám rychlobruslařům – to já nemusím.

Po tradiční Letné (pár grindů na lavičkách a tak) jsem se alespoň svezl z kopce. Tramvají do Veleslavína a vzhůru dolů Kladenskou. Pamatuji si ten kopec výrazně větší, ale jelo to tak akorát. Bohužel se tm připletl jeden motorista, který úplně nepochopil, že vlastní auto, ale ne silnici. Takže silnička, vlevo i vpravo parkují auta, uhnout není kam, oba jedeme tak 40 což je až až a v případě, že by někdo vstoupil do vozovky zpoza aut, jet s námi je jeho jedinou dlaší volbou.

No a v tu chvíli mě ten vůl za mnou skouší vytroubit. Nevím přesně co si myslel – možná že se rozplynu nebo tak něco. Tak něco nenastalo a těch pár desítek metrů než on odbočil na hlavní jsme jeli spolu a ovzduší houstlo neverbální komunikací.

Ano, vím že tam nemám co dělat. Pokud to jde, tak rád uhnu ke kraji a mávnu na toho za mnou, že o něm vím a ať jede. A on většinou v klidu předjede a někteří poděkují bliknutím. V klidu a pohodě. Mohlo jich být víc.

Nakonec jsem to ještě objel kolem nové Technické knihovny – luxusní povrch a pár laviček, ale dost lidí. Už tedy bez dalších triků dojezd domů. Vana plná horké vody, horké topení…prostě k jakémukoliv zdroji tepla.

Že jsou dnes Pardubice na bruslích jsem veděl. Ale to, že nejsou v pět ale v sedm jsem si všiml, až když jsem to v poledne kvůli mizernému počasí vzdal.
Takže jedu.