TiK

velmi stručně. Počasí dobré, hudba také, trasy vybrané také dobře. Ale nějak mi to prostě nesedlo.

Škoda.

Ale zítra s trochou štěstí Pardubice

Nikoliv Tolkien, ale cesta přes Prahu tam a zpět. A když přes Prahu, tak kompletně.

Start na Letné (stejně jsem se potřeboval s R dohodnout o tom, kde mi nechá klíče na sobotu do půjčovny). Kostelní dolů. Docela hustý provoz – asi následek všech možných i nemožných uzavírek kolem Letné.

Přes Štvanici, Hybernskou a přes Příkopy. Nuda, nuda, šeď, šeď. Turisti, kostky… nic, čím by mě to dneska donutilo přestat vnímat hudbu do sluchátek.

Zadem přes Karlák. Jen na Slupi mě dvě auta pěkně vzala mezi sebe a moc možností jsem neměl. Na Výtoni výjezd pod Vyšehradem směr Podolí. Na stezce bylo hodně lidí. Hodně jich využívá dopravu  do stanice Podolské vodárna, kde se na lavičce přezují a vyrazí směr Zbraslav.

Dojel jsem jenom k Bránickému pivovaru a protože jsem od V něco potřeboval, vyrazil jsem do největšího kopce, který tam je. Zvičina to nebyla, ale o to více zase bylo dopravy. Nechutné, hnusné, nezábavné.

Když jsem vyřídil, co jsem potřeboval, napadlo mě, že když už jsem v těhle končinách, zkusím se podívat do Vestce na stavbu nové dálnice, kde se údajně bruslí.

Projel jsem celou Novodvorskou a jen ten kdo tam byl docení, co to je za peklo. Pak nastoupil čas na GPS – a stejně jsem uhnul na druhou stranu :).

Projel jsem pár vesnic po silnici a byl jsem rád, když se přede mnou objevila dálnice.

A o tom píšu v jiném článku – bruslení na dálnici kolem Vestce.

Zpět jsem se vracel jinou cestou – orientačním bodem byla věž hydrometeorologického ústavu v Komořanech. Lákal mě totiž sjezd ulicí Generála Šišky, který jsem už nejel několik let. Natož s GPS. Ani jsem to moc nehnal, ale podle GPSky to byl vcelku fofr – 57km/h ve stoje. Příště hezky do vajíčka a ta šedesátka padne jako nic. A dole na křižovatce zelená na semaforech – prostě sen.

Dál je to už rutina. Najet na Bránickou cyklostezku a zpět kolem rozvodněné Vltavy. Nával byl jen u Žlutých lázní, kam mladí dynamičtí lidé houfně nabíhali, aby sena nějaké party odlišovali jeden stejný jako druhý. Bohužel je doma nenaučili levou a pravou ruku a tak se tam motali jak…no, motali se.

Po nábřeží k Národnímu (hele, u Mánesa je to zase rozkopané) a tramvají na Ladronku.

Pár fotek z pomalu hotové stavby a dolů streetem. Na Dlabačově bylo nějak těsno mezi auty a a na písku.

A pak už jen přes Evropskou domů.

Podtrženo sečteno – na té kratší cestě mi GPSka ukázala 19 km průměrem 15km/h. Podle odcvakání na mapách to zpět bylo kratší (ne, GPSku jsem neměl puštěnou – baterie v mobilu už nic moc). Takže minimálně 40km a Ladronka k tomu. Plus nějaké to pojíždění kolem – účet za dnešek vidím na hezkých 50km na bruslíc za necelých pět hodin.

No, nohy mě na to bolí.

se půjdu projet. Skoro mi to vyšlo. Sekl jsem se jen o dvě :)

Původně jsem se šel jen protáhnout na Letnou, ale ulice mě lákají čím dál více a intenzivněji. I když z Letné bych si odnesl poznatek “Vždy se podívej, jestli sekjťáci nenavoskovali něco, co minule nebylo”. Pád na špičku brusle a obě ruce do kliku nebyl nic úchvatného, ale nos jsem zachránil od střetu se zemí.

Stromovkou dolů a okruhem přes Trojskou lávku standardně směr Holešovice. A zadem směr Palmovka. Výborné bylo tady na kruháku sledovat bandu lidí na kolech. Velocipédy po dědovi, ale s nefalšovanou radostí jezdili po kruháku dokola. Většina jedním směrem, ale pravidlo to nebylo. A měli z toho ohromnou radost. Líbí se mi takové reality-hacky :)

Pokračoval jsem přes most, ale tentokrát jsem jel zadem na Palmovku. Plán byl vyjet tramvají na Krejcárek a tunelem do centra. Úplně to nevyšlo. Tramvaj měla jet za dlouho a tak jsem vyrazil pěšky. Obvykle je tam autoprovoz silný, ale když je potřeba nějaký náklaďák, který zastaví na světlech, aby mě dopravil na kopec, tak je ulice jako vymetená… Jednak je to do kopce a jednak je tam (ulice Pod plynojemem) spousta písku po zimě nebo kdy to tak silničáři mohli rozhazovat. A když jsem se vydrápal do kopce, tunel byl zhasnutý. Jak jsem minule psal, vidět v něm není na krok a představa zaparkovaného stroje kdesi ve tmě uprostřed mě nenaplnila přílišným optimismem. Takže další kopec směr Ohrada.

Tam jsem poprvé zalitoval, že GPSka zůstala ležet doma. Koněvova má překvapivě dobrý asfalt (a na jednom místě vyjeté koleje) a autobus, který jsem předjel hned na začátku mě v žádném případě nedohonil. Jen na konci jsem pouštěl pár aut před sebe – stejně jsem dole měl červenou…

Odtamtud zadem na Poříčí a zpět Hybernskou přes centrum na Národni, kde jsem si chtěl odpočinout a i když už byla tma, rozhodnout se, kudy kam dál. Domů se mi ještě nechtělo.

První jela tramvaj číslo devět a tak bylo jasno – Řepy. Poklidná jízda celou dobu až na Ladronku, kde už pomalu dodělávají okruh. Tak trochu netypicky směr Petřiny a sjezd kolem Vojenské nemocnice. Tam jsem podruhé litovat nepřítomnosti GPSky – protože jak normálně nadávám při 40km/h že to nejede, tak tady jsem měl pocit, že je to na mě nějak moc úplně nejvíc rychlé. Ale radaj je daleko a už zasvítil jen “OK”.

Střešovice,  zadem k Diplomatu a konec.

Nakonec jsem jezdil po městě skoro tři hodiny. Příjemné, velmi příjemné. Takhle se mají trávit ty nejdelší večery v roce…

Z Letné na Žižkov, z něj na Masaryčku. Tramvají k Telecomu a odtamtud street přes Želivského, Strašnickou do Nuslí. Nahoru na Pankrác a volně přes město domů.

jak má být. Nádhera.

Po odpoledni v půjčovně a shlédnutí byznysu jsem byl rád, že jsem mohl zmizet na brusle. Přes Stromovku dolů (podle GPS vylepšen rekord dolů lehce nad 52km/h) a argentinskou přes Štvanici a Hybernskou na Žižkov.

Že si jen projedu stezku a domů.

Dojel jsem na Národní, že skočím do tramvaje 18 a dojedu zpět na Letnou. Ale nechtělo se mi. Po nábřeží, pak přes Karlovo náměstí do Nuslí.

Vyběhnout nahoru na Vyšehrad (po Zvičině nejsou kopce menší, ale nejsou tak beznadějné) a na Pankrác. Chtěl jsem si osvěžit Jeremekovu. Gps už tradičně stávkovala, takže jsem rychlost vzal podle radaru, který měří na 40 km/h. No, bliknul mi červeně na 53km/h – jen nevím, podle čeho mi pošlou fotku.

Zpět po nábřeží pod Vyšehrad a na Anděl na devítku – vzhůru do Řep. Tam je cesta…no, spíše prostředek než užívání si. Na Bílou horu, přes nově upravovanou Ladronku, kde se chytla gpska.

Na Strahově mě dohnal dluh jídla a cukru – bylo to složité, ale nakonec jsem našel otevřený obchod a doplnil, co doplnit šlo.

Pak už jen tradičně přes Dlabačov a zadem kolem hotelu Diplomat. Na výjezdu na evropskou mi vyšla zelená a tak jsem měl celou Evropskou chvíli pro sebe.

Utahany, ale spokojený.

Intermezzo I

Ráno. Studené, kalné. Slibuje všechno možné, jen ne sucho či bruslení. Zamračené nebe courá mraky nízko nad krajinou. Přesto vyjíždím. Hradec, Dvůr Králové nad Labem a konečně Žirecká Podstráň. Gps mě navádí přesně na konec prvního měřeného úseku, takže ho projíždím autem na start

Král Zvičiny.

Honza z ladronka.cz zorganizoval závod. Loni prý projížďku, letos tři měřené úseky, dva do kopce. A přejezdy mezi nimi bylo možné zrealizovat jak na bruslích, tak zajištěným autobusem. Organizace na jedna.

1. etapa.

Časovka. Rovina. První děti, pak dospělí. Délka zhruba 3km, jedna cesta s větrem v zádech. Výhled na modrou oblohu na jedné straně, na druhé černo.

Jelo se výborně a je škoda, že data z GPS (která hrdinně protestovala proti své funkci celý den) se ztratila. Škoda. Takže rychlost by byla jen odhadem a přestože s po větru to byl moc fofr, průměr vychází někam k 20km/h.

Myslím že všem se jelo dobře – kromě dvou děvčat, které trochu prohnal traktor. Tedy – on nespěchal, ale ony z něj byly poněkud nervózní.

Přesun 1

Kdo chtěl autobus, jel autobusem, ve čtyřech jsme se vydali na start další etapy na bruslích. Občas to bylo trochu do kopce, ale zatím sranda. Kdybych jen věděl…

2. etapa

Lenoši vystoupili z autobusu a nastalo první peklo.

Samotné etapa začala u symbolu kávy :) Bohužel byl opět výpadek signálu, takže je tam jen první a pár posledních bodů. Ale to převýšení chybou není.

Tam jsem si poprvé sáhl poměrně hluboko, chtěl zahodit brusle do lesa, sednout si na pařez a kochat se krásou přírody.

Bušící krev v uších, nohy z olova a pocit nasranosti, který mě nutil udělat další krok a skluz. A další. Nic než čirá nenávist ke kopci mě nepoháněla. Pečlivě vybranou hudbu jsem ani nezapnul. Jen já a kopec. Žádná přestávky, jen další metr za metrem. Zatáčka, kus roviny a znovu. Přece to nevzdám, nezahodím. Obsese. Ještě za jednu zatáčku a pak si lehnu do trávy. Aha, ještě jednu. Kopec ? No a. Jednou to musí skončit.

Skončilo. Konec etapy. Rovina, ale nohy se odmítají rozjet. Šlapu zelí, nejede to. Opravdu ? GPSka říká rychlost 40km/h ? Aha, on tam byl sjezd. Nevím. Vnímal jsem jen ten neustálý kopec, zpupně se tyčící předemnou. Nenávistně se šklebící: “ty sem nevyjedeš”

Přesun 2

Malý, ale rychlý sjezd. Poplácání po ramenou od pár lidí “slušně ti to jede” je největší uznání.

Etapa 3

Tady skončila sranda. Úplně.

Klikněte si na obrázek, podívejte se na převýšení. Ano, jde to.

Další metry. Ve výhledu se šklebí asfalt. Pokud pohled sklouzne dále do stráně, v dáli si všimnu těch prvních. Kdesi nahoře. V oblacích. Pomáhají si hůlkami a jde jim to o poznání lépe. Šmejdi. Jak to, že jsou tak vysoko ? To fakt nemám žádnou fyzičku ? Na tomhle pitomém kopci ? Proč se tu plahočím ? Kašlat na to.

Metr za metrem.

Na několika místech to vzdávám, odbočuji do trávy a místo bruslení jdu. A jsem za to rád. Vracím se na asfalt, mokrá kola z trávy kloužou, nepříčetně zabírám a získávám rychlost. Na pár metrů. Zpomaluji na rychlost chůze. Ještě pomaleji. Metr za metrem. V některých chvílích vidím celou cestu předemnou jako jizvu v louce – směje se mi do tváře. Z pod helmy mi už dávno tečou proudy potu, zatímco ruce jsou zmrzlé větrem.

Další metr.

Rovinku nevnímám. Jede to o něco lépe, ale přílišný rozdíl nevidím.

Cíl.

Konec. Nezpomaluji a mířím k autobusu, který nás čeká na posledních pár desítek metrů opravdu mizerného asfaltu. Svlékám oblečení (to jsem všechno vypotil já ?), beru si suché a jdu se protáhnout ven. Kdyby mi teď ztuhly nohy, umřel bych.

Vyhlášení

Zvičina, 671 metrů nad mořem. Otvírá se první sud piva, jako řidič je v duchu i nahlas proklínám. Zamluvený salonek v chatě, nějaké jídlo. Mimochodem, jídelníček, z kterého by se Polreich oběsil na nejbližším stromě.

První dostávají ceny, zbytek věcné. Končím na osmém místě z dvaceti startujících. Pár jich do cíle nedojelo vlastní silou – ti se nepočítají do losování cen. My ostatní jsme Králi Zvičiny. Ani nevím jaký je to pocit. Držím hrnek s čajem a snažím se koncentrovat na plánovaný downhill.

Jdu se protáhnout před boudu. Na kraj vysvitlo slunce, fotím co se dá. Lepší, než zakouřená hospoda.

Plány na sjezd berou za své – nikomu se nechce. A já nechci zdržovat doprovod, který by se mnou musel jet. Škoda, čekalo by mě něco kolem 12 kilometrů stále lehce z kopce. Ale nakonec v polovině jízdy autobusem začíná pršet a jsem nakonec docela rád, že jsem na sjezdu netrval.

Intermezzo II

K auto se vracím krátce před půl sedmou. Hepa začíná o půl deváté. Nakládám kolegu směr Hradec a vyrážím. Posílám Z smsku, že to asi nestihnu.

Přes stošedesát kilometrů. A v osm vystupuji v Podolí u Žlutých lázní.

Hepa Blade Night

První letošní jízda.

Na to, jak je hnusné počasí, přišlo dost lidí. A o slovo se přihlásil nový mediální partner – rádio City. Na to lze reagovat jen odkazem na tenhle článek na musicserveru.

Po odpoledni jedu spíš automaticky, ale občas to proložím nějakou blbostí. Nepotřebuju jako Tóča exhibovat před nejhustším davem.

Rádio je opravdu nesnesitelné. Beru si sluchátka, mikinu zatahuju jako Kenny a přestávám vnímat okolí více, než je nutné.

Občas prohodím pár slov s některými známými, ale jinak se držím  vzadu a pomalu a v klidu odjíždím těch dvanáct kilometrů.

Závěr.

Ležím ve vaně plné horké vody. Husí kůže, chvějící se svaly. Dneska toho byly opravdu moc. Ale bylo to dobré. Sáhl jsem si na dno. A šlo to.

Po loňské (předloňské) účasti na bruslení Mladou Boleslaví mi tahle pro změnu utekla. Ale zřejmě to bylo moc zajímavé.

Petr Manďák zřejmě spoléhal na ústní dohody či dobrou vůli – a ono to tentokrát neprošlo.

Každý rok se do pomoci organizace „bruslení Boleslaví“ zapojovala Městská policie a většinou se to obešlo bez hromady zbytečných povolení. Letos však politici a úředníci nečekaně otočili a začali vyžadovat desítky různých povolení.

Jinak více zde a zde.

Takže GPSku mám, co takhle nějaké komfortní zpracování dat ? Ideálně se zaměřením na sport ? Celková vzdálenost, rychlost, průměr, maximální rychlost… víc ani nechci, ani nepotřebuju.

Na radu jsem zkusil Nokia Sport Tracker – ale ten na mém telefonu N73 odmítl startovat. S java aplikacemi nemám na Symbianu dobré zkušenosti. Takže něco nativního.

Spíše klady

Čirou náhodou jsem našel Buddyway. Vidím nahrání pozice a upload na server. Víc vcelku nic. Žeby ?

Hledání stránek, registrace a  upload dat přímo z mobilu. A hele – je to tam.

Rozhodně oceňuji, že z dat to vytvoří mapu jak cesty, tak rychlosti a převýšení. Všechno přehledně. Zobrazení průměrné rychlosti a celkové vzdálenosti je standard. Ale třešnička na dortu – zobrazení maximální rychlost i s místem, kde ji bylo dosaženo. A druhá třešeň – pokud se dále motám na stejném místě, je to prohlášeno za odpočinek a trasa se tam nevykreslí. Nicméně při exportu do google earth je tam pojíždění po Letné kompletně.

Mapy jsou primárně privátní, ale lze je i publikovat. Plus tuna nějakých zbytečných sociálních funkcí – to není zrovna můj kůň, takže nic. Nějak tam jdou i přiřazovat fotky k místům, ale to už je jedno.

Tak nějak mezi

Trochu mě děsily timeouty mezi mobilem a gpskou, ale obavy se ukázaly jako liché – po pár vteřinách se zařízení našla a mapa jela dál. Dokonce spojení přežilo i telefonní hovor, který třeba Locify dokázal spolehlivě dostat do kolen.

Občas asi bude nutné se podívat, jestli všechno funguje jak má. Což je nepohodlné. Kdyby aplikace uměla zapípat ve chvíli, kdy nemá signál z gps, nebylo by to špatné.

Na webu jsou i výlety publikované ostatními – dají se najít ty z okolí, i když úplně praktické a použitelné to není.

Spíše zápory

Je to zámořská aplikace – a nikdo netuší, kdy to provozovatele přestane bavit. Data jsou primárně někde na jeho serverech.

A druhé – musím vypínat gpsku dříve – přece jen zjistit, kde bydlím, je příliš jednoduché. Pravda, není to nic složitého ani tak, ale zase to nikomu nechci ulehčovat. Aspoň si tu adresu může napsat do vyhledávače…

Závěr

Na delší hodnocení je poměrně brzy – ale na první pohled a použití se mi buddyway moc líbí. Subjetivně poskytuje pro mě to, co potřebuji a neotravuje ničím jiným. Což neznamená, že musí vyhovovat každému.

Ale věřím, že pokud už svůj pohyb chcete zaznamenávat, buddyway za pokus stojí.

PS. Ta padesátka ve Stromovce byla ve chvíli, kdy už jsem viděl, že přede mnou na silnici trénuje stádo roztleskávaček. Takže tahle rychlost není v žádném případě definitivní na tomhle kopci  :)

Rekonstrukce Hradčanské přináší další výzvu pro kolečkáře –designově řešené vstupy do metra. Zatím je to uprostřed stavby, ale už dopředu můžeme vymýšlet, co za triky bude možné zajet.