TiK

Napřed pěšky.

Pak vlakem.

Pak zase pěšky. Pod sluncem a měsícem.

A nakonec zase pěšky.

na bruslích.

Na webu www.cyklojizdy.cz je zveřejněná trasa podzimní projížďky: Magistrála na jih – Na Strži – V Podzámčí – Branická – Michelská – Magistrála na sever a návrat na Vinohrady.

A jen tak z hlavy- Magistrála pro brusle naprosto v pohodě, Na strži jezdim na Pankráci často, takže také v dobré, nevím, jak je to s povrchem v  Branická / V podzámčí – ale netuším trasu – podle mapy je jedna doleva, druhá doprava – tak kam se pojede :). A Michelska se kdysi jezdila také, takže doufám, že asfalt zůstal.

Něco bude z kopce do kopce, ale tak z hlavy: 90% trasy je na bruslích úplně v pohodě. Takže se jede :)

Za poslední tři dny se blížím ke stovce kilometrů:

• sobota, Lahovice – 55
• neděle, relaxace – 20
• pondělí – další pokus o relaxaci – něco kolem 25

A hele – ono už to sto je :) Takže si gratuluju :)

A pro rejpaly – je to odcvakáno z mapy, takže je to spíše více, celé po městě a žádné honění na rovném a kvalitním asfaltu. A kola  mám 80mm…aktuálně spíš 75 :)

Dnes to mělo být jen na Letné, ale zase se to nějak zvrhlo. Z Letné Stromovkou, přes Troju, Holešovice na Palmovku. Do tunelu (tentokrát bez policie) a z Hlaváku na Pankrác. Pak už “jen” přes centrum domů.

Co nového ?

Vcelku nic. Stromovka rozkopaná, v Tróji u kanálu spousta lidí na bruslích.

U Vítkovského tunelu bylo nádherné světlo – na focení. Z mobilu asi nic moc, ale bylo to nádherné.

Brzy se setmělo – když jsem v metru jel přes Vyšehrad, tak už na západní straně byla tma. Mám pocit, že mi někdo dluží léto…

Cestou zpět jsem neodolal a trochu točil – napřed hodně oblíbený )úsek přes Nuselský most:

a o chvíli později z IP Pavlova přes Václavské náměstí.

Jen tak na pohodu, žádné velké výkony. A vide je stejně hlavně pro mě. Točené na mobil. Tak co.

Na závěr ještě výstup na Letenský vrch (jak já ty schody nenávidím) a to bylo pro dnešek všechno.

Jsem rád, že alespoň něco z toho, co by šlo považovat ze babí léto mohu trávit jízdou na bruslích po městě.

• První část

Po líčení, jak to bylo “nahoře” na tunelem a cestou na Lahovickou křižovatku je tu značně subjektivní popis toho, co se dělo na dolní, původně naplánované jako uzavřené, části mostu a tunelů.

Hned za Zbraslaví jsem zaregistroval svýšený počet zaparkovaných aut – a ejhle, dovedly mě až k nájezdu na dálnici. Což při pohledu shora na celou křižovatku nemusí být až taková samozřejmost.

Jako první vyjíždím k výjezdu tunelu, na jehož opačné straně jsem před pár desítkami minut byl. Povídám si s ochrankou, jako předtím nikdo nic neví, ale dozvídám se neovou várku dohadů a drbů.

Mimochodem to “vyjíždím” není žádná metafora – je to pěkně do kopce a kamionům to nezávidím.

Obracím se a předemnou je celá estakáda. Cože, tam až mám vyjet ? (původně myšleno ústí tunelu na protějším kopci). Plynu s davem. Lidí je dost, ale na rozlehlé dálnici se to docela ztrácí. Brualři, kolaři, pěší.

Z kopce to jde, ale ve stoupání je to protivné. Vidím před sebou celou cestu, co mě čeká a stoupání je sice relativně malé, ale pořád. Maně si vzpomenu na Zvičinu.

Proti první části tu vládne anarchie – organizátorů je asi pět (a ti zuby nehty drží části, kam se opravdu nemůže), více je tam dělníků, na poslednéí chvíli finišujících stavbu. Občas projede vůz Policie – ale přesto je to vcelku v klidu. Jistě, pár bruslařů, co dostalo nápad, že si vezmou hůlky se našlo, stejně jako expertů, kdy sjezd tunelem zpět (dozvíte se za chvíli) byl nad jejich síly a byly nebezpeční všem v okolí – ale celkově to prostě tak nějak fungovalo. Dokonce mi to snad vrátí naději, že pokdu na Aegonu uvolní organizaci, také to půjde i v Praze.

Supím a dojíždím k tunelu. Sakra, zavřeno. Ale moment – z ve dlejšího tubusu přece proudí lidé. Hurá – a už to šlapu nahoru.

V tunelu to vypadá – jako v tunelu. Hodně lidí, vysoká prašnost, dohlednost pár deítek metrů.

Nevím, jak je tunel dlouhý  a tak mi vzdálenost odměřují jen šipky k nouzovým vůchodům. 130 metrů. 120 metrů. Nula. A znovu. V polovině mě to už upřímně nebaví. Proč jsem nejel z druhé strany ? ALe byl by to jen poloviční zážitek.

Hurá, konec. A červená páske přes cestu ? Cože ? Já chci dál ! Naštěstí je to jen svedení dopravy do druhého pruhu – cesta pokračuje dál a přes most stoupám nad Radotín.

A to je doopravdz konec. Parkoviště aut návštevníků a hned za ním už ostrý dálniční provoz z Barandovksého mostu.

Kochám se okolím, pouštím video a mířím zpět.

Video ze sjezdu na bruslich.

Dolů to jede pěkně. Není třeba se odrážet. Občas lehce zmatkují lidi, ale jinak jsem v tunelu nejrychlejší. A to se jen vezu…

Míjím výjezd z tunelu a ještě jednou, naposledy na bruslích, se kochám výhledem na celou dálnici předemnou. Bez aut.

Dojíždím na Zbraslavskou stranu a odpojuji se od korzujícho davu. Opět sám mířím pryč.

Co závěrem ?

První, organizovanaá číst, byla průšvih. Druhá,. vypadající více živelně byla výborná. Jsem rád, že jsem si to projel – a je jedno jestli to bylo legálně nebo ne.

aneb

inline na dálnici

Už přípravy vykazovaly jisté … zádrhele. A ne jen jeden.  Ale realita dne na bruslích na dálnici překonala, alespoň v první části, všechna očekávání.

Původní plán: otevřeno zhruba od Točné směr Jesenici (viz závody) a tunel na křižovatku Strakonická u Zbraslavi. Doprava ze Smíchova. tunel pro pěší prohlídku, dvě zastávky MHD. No, zasmáli jsme se.

Dojel jsem na Smíchovské nádraží – na bruslích, jak jinak. A rovnou jsem zahlédl autobus “Prohlídka okruhu”. Šup dovnitř. Ještě krátký boj s důchodcem, který mi tlakem na ledviny naznačoval, že to místo je prostě jeho a jelo se. Trochu mě zmátlo odbočení přes Most barikádníků a směr na Beránek. No co, asi pojedeme od Točné, napadlo mě.

Odbočka:

Memento Mori

V plánu bylo ježdění celý den a všude možně – ale jako připomínku vlastní zranitelnosti bylo možné vnímat nehodu kousek přes dálnicí. Relativně přehledné místo, ale auto v příkopě a havrani čekali na tělo, ležící v černém igelitu opodál.

Ale kdopak by se Smrtky bál, zatím jezdíme, tančíme a podobné věci jsou tak strašně, strašně vzdálené. Většinou, ale občas projde kolem, pláštěm se otře a kosou zachrastí. Ale to je spíš na jiný blog.

Konec odbočky.

Dojeli jsme k ústí tunelu (odtamtud byly odstartovány minulé závody) a organizovaně nás začali vykládat z autobusu. Všude plno dispečerů MHD, Městské policijééé a ochranky, jejichž IQ dosahovalo skoro až obvodu bicepsu.

Do toho rumraj – pódium, nějaké ty informační stánky, občerstvení a tak. A samozřejmě inline dráha. PLná lidí, kol a bruslařů. Jak jsem zmiňoval jinde, kola a brusle nejsou to úplně ideální na společnou jízdu a také to podle toho vypadalo.

A zahrazené tunely. Cožeto ? Naštvaný příslušník policie, kterým také nic moc neřekli. Vlastně prý nic. Místo prohlídky tunelu sypou autobusy netušící lidi někde úplně jinde, kde pro ně vlastně ani nic není. Bravo, tohle se povedlo. Mnoho lidí odjíždí prakticky tím samým autobusem, kterým přijeli.

Ochranka netuší, kdo tomu celému velí a netuší ani jméno nadřízeného. Nepřekvapivě.

A jak si to dala média ?

Cvakám několik fotek a říkám si, že tohle je o ničem. Do toho se z pódia line cosi jako beatbox – poslední kapka a jedu hledat jinou zábavu.

Podle neurčitých informací a náznaků se snad něco děje v Lahovicích – byli tam spatřeni lidé na mostě. Řeším, kudy se tam dostanu a jedu.

• Pokračování – Z Lahovic do Slivence a zpět.

Sjezd od křižovatky ve Slivenci pod tunely v Lahovicích

Měl to být downhill – alespoň to tak vypadalo. V reálu to bylo … ani nevím. První část jela slušně, pak se skazil asfalt. Možná na měkčích kolech, ale i tak pochybuji.

Na slušném povrchu by se dalo sjet celé bez odrážení – ale takhle jsem dřel a dřel. Po pravé straně, mimochodem. Takový sebevrah, abych lezl vlevo nejsem.

Byl docela hustý provoz, ale všichni, kdo mě předjížděli, za mnou zpomalili a na všechny jsem mávnul, že už jsem na kraji, a ať jedou.

Čekal jsem o hodně víc – tenhle street mě hodně zklamal.

Jedna z posledních letošních jízd – a vydařila se. Moc.

Trasa byla kombinací dříve ježděných – a to ne jako průnik, ale jako součet – takže byla dlouhá a projela skoro celé centrum Pardubic a okolí.

Přes startem Městské policie připravila akci – měření rychlosti. Radar, rovinka a sprint. Občas to dal někdo přes třicet. Já se neúčastnil – přijel jsem příliš pozdě a fronta byla dost velká, aby se tak akorát odbavila před zahájením jízdy.

Bruslařů přijelo dost a dost – odhadem jezdí stabilně něco kolem čtyř stovek.

Tempo – tradičně. Vepředu za radiovozem pomalu, na konci docela fofr. Nikde se nestaví a také to jde. Policie zastavuje dopravu, ale jinak se do ničeho neplete. Organizátorů pomálu, ale vždy jsou vidět někde, kde to má smysl. Řidiči většinou chápaví, často, když vidí, že bruslaři operativně zabrali dva pruhy, sami zajedou ke kraji a počkají, až se to přežene. Nikdo netroubí. Ráj na zemi, peklo na zemi je jinde.

Bruslaři jsou rozmanití – od pár agreivkářů přes speedaře. Převládá starý dobrý fitness a brusle jsem viděl i Roces ATH nebo Bauery FX 3 (pravěk ze všech pravěků největší).

Jediné negativum byla čerstvě pokropená a umytá ulice – ale myslím, že tohle v silách organizátorů opravdu nebylo. Spolu s dost lidmi se uklízím na chodník.

Po deseti kilometrech je konec. Stádečko zatáčí na parkoviště, já loučení vynechávám a pokračuji dál na projížďku.

Bylo to opravdu dobré, moc dobré. Už se těším na příští rok. A vůbec – kam se Praha hrabe…

Už se zvolna blíží konec sezony a tak se nedá než navštěvovat všechny akce, které se nabízejí. A tohle pondělí, jako každé první v měsíci, vedla cesta do Pardubic.

Počasí bylo po delší době super, takové babí léto. Na slunci teplo, ve stínu zima. Ale optimističtěji – raději léto.

Z nádraží krátký výlet pro perník (Pardubice, pamatujete ?) a zpět uložit batůžek do nádražní skříňky. Tak moc nerad jezdím s něčím na zádech…a hned přes město směr Lázně Bohdaneč a dál – jako minule. Přestože je to nesmysl, asfalt mi přišel výrazně horší. A tím pádem i cesta pomalejší a celé to bylo nějaké dlouhé.

Za Bohdančem jsem dojel partu bruslařů – sice zabírali celou stezku, ale nějak jsem je minul.

A to nemluvím o tom, že místo ledové tříště měli jen nic moc zmrzlinu. Naopak cestou zpět to byla naprostá nirvána: slunce, modré nebe a hned vedle sekali trávu – takže vůně čerstvě posekané trávy. Už mi nechybělo opravdu nic.

Nikam jsem se nehnal a tak jsem samotné oficiální bruslení stihl  tak akorát. A bohužel jsem neobjevil stavbu pardubického betonového skateparku. Nepomohlo ani hledání v mobilu, protože odkaz z Kde bych si rád zabruslil je mrtvý a na skaterocku je jen prázdná stránka.

Po skončení akce co ? Světlo bylo, teplo už moc ne – ale domů se mi ještě nechtělo. Možností moc neznám, zbývala tedy jistota a směr Kunětické hora. Nicméně jsem si ukousl asi až moc velký kus krajíce – nedojel jsem. Foukal ledový protivítr (který se samozřejmě otočil, jen co jsem se začal vracet.

Mělo to něco do sebe. Ledový vítr, hudba (Faithless – Sun to me, Jay-Z – Empire State od Mind), svaly a šlachy někde na hranici bolesti, pohled upřený kamsi na konec stezky a v hlavě prázdno. Vpravo temné stmívání, vlevo krvavý západ slunce. Občas proniklo skrze sluchátka zaskučení větru.

Zvláštní. Hodně zvláštní, ale skvělé.

Zpět přes město na nádraží a bez dalšího plánování mi za pár minut jel vlak. Bylo to skvělé.